Už to mám dlouho rozepsané,toto zamyšlení,tak ho sem dám,ať mám "klid":-)

Když jsem ji psal honilo se mi hlavou jak cesta naší ulicí zdánlivě připomíná životní pouť... Od radostných setkání s lidmi až po hovna či kaluže do kterých naší vinou šlápneme. A konečně jsou tu lampy, kterých si většina všímá jen když nesvítí. Jinak je moje první, tak budu moc rád za kritiku)

„Quomodo cecidisti de caelo Lucifer qui mane oriebaris corruisti in terram qui vulnerabas gentes" - „Jak jsi spadl z nebe, Jitřenko, který jsi zrána vycházel, pospíšils k zemi, ty, jenž jsi zraňoval národy!” Zrada nejmilovanějšího nejvíc bolí...a křivda srdce zatvrdí. Navěky věkův...

..hříchy? ..

Z hluboké deprese vznikají básně. Z hluboké deprese v biologii vzniká tohle:

Prosím o shovívavost.Je to jedna z mích úplně prvních,snad se bude alespoň maličko líbit.

Přepracováno, díky za všechny komentáře.

Věřím,snad jednou někdy to tak bude

Zjevení Janovo, kapitola osmá.

Jedna starší, kterou jsem již považoval za ztracenou.