Do třetice mi přišla ještě tahle básnička týkající se odhalení a uvědomění, které mi dala kraniosakrální terapie...

Nikdy se v těch pocitech nevyznám. Neuspořádám. A nemám ráda chaos. City jsou zvláštní. Dělají si s námi, co chtějí. Je jedno, jak moc je člověk inteligentní. Je jedno, co všechno v životě dokázal. Je jedno, jestli uklízíš podlahu, nebo sedíš na nejlepší židli v kanclu a cinkaj ti peníze na účtě. Láska paralyzuje stejně. Ochromí tě pocity. Hezký a pak přijdou ty špatný. Je to jak extáze. Je to závislost. Je to vůně, kdy druhýho obejmeš. Je jedno co víš. Některý lidi neumíme nechat jít. Kdo ví, proč. Tohle co cítím, není strach, z toho, že ji ztatím. Neni to strach, ze bych snad mela ztratit sebe. Je to strach, že ztrácím něco, co jsem nikdy nedržela, ale každá moje buňka v těle věděla, že to hřeje.

Alkohol je metla lidstva, ale když ono to tak dobře chutná.

Nedokonalá nebáseň o odcházení.

Další po terapii...

Třetí kraniosakrální terapie mi pomohla znovu se narodit. Celistvě a přirozeně. Děkuji...

Tahle je původně mluvená jen tak u konské ohrady