Růže krepový

Buď v kamenu sochou,

tam dávno srdce netluče,

zda jiné ruce mohou

zpřetrhat obruče.


Krev, co vsáklá zemí,

po níž nechtěl jít,

čas však jinak kráčel 

a muselo to být.


Žádná už ne socha,

jen kámen rozpraskán,

silueta mnicha,

a duše může kam.


Jen kapka krve v dlani,

co keř šípkový,

pohled k staré paní,

co svírá růže krepový.