Napsáno v březnu roku 2010. Mé první sci-fi, které původně jako sci-fi nebylo zamýšleno. Žena se ocitá ve světě, který jí je cizí, a snaží se nějak zjistit, proč je jediná, kdo si aspoň matně pamatuje na to, jak vypadal život předtím, než se smrskl na práci a čas strávený v hypermoderním bytě.

.. aneb jak mi bylo, když se její duše přemístila do lepších životních podmínek .. [nebaví vás číst *dlouhé* povídky? Poté Vám radím: "Kašlete na to!."] Už chápu pocity přátel umírajících.. uch..

Z papírků po kapsách - L.Ch.

..za pády se hvězdám nikdo nikdy neomluví.

Ze šuplíku z jedné akce

stíny

Moc vás to tu nečte, ale snad bude mít aspoň Meluzína radost :-) Navazuji na "To jméno nikdy neříkej".

toto asi nepochopis

:-)

♥

Tak...tohle je moje úplně první "dílo"(nepočítám-li slohovky ve škole a básničky, co si čmárám) Příběh na první pohled obyčejné dívky. Ale na druhý pohled je...snad ještě obyčejnější. Co se skrývá pod maskou plnou úsměvů? Kdo doopravdy je? Neotočí se nakonec ke špatné straně? Chce vůbec vědět, jaké je její poslání? Pokud to chcete vědět alespoň vy, tak čtěte...

parodie na Jede, jede mašinka