Založila si knihu
stínem ukazováčku,
usmívá se, dítě náhody –
o čem sní?

Kolem dokola knihy, knihy bez konce,
bitevní pole slov,
smetiště myšlenek.
Je v nich všecko, ale není čas
všecky je číst.

Jsi sama proti přesile.
Čteš si dál se sklopenými víčky.

Co ví kdo o tobě?
O srdci tikajícím S.O.S.,
o zámotku tajemného probouzejícího se těla
a jeho něžném chtíči,
divoké touze bez jména?
Vždyť o nich nevíš ani ty sama.

Odejdi odtud, nežli bude pozdě.
Tady čas bují jako plíseň,
čas bez barvy,
bez chuti,
bez zápachu.

Mrtví, ti mají vždycky pravdu.
Ale co s nimi, když jsi živá?

Vstaň, prchni odtud, zachraň se
pro někoho, kdo tě hledá,
nevěda o tobě…

Ale ty sedíš, usmíváš se,
čteš si dál mezi řádky,
malíček v puse –

a času je tak málo.