O slova svých bližních neměl zájem:
unavený, bez touhy se ptát
táhl nocí odchodů a ztrát,
přesto jinak oněm cestám rájem
nežli nocí lásky zaslíben.

Chvíle divů mocnějších než sen
probděl, třeba když se hvězdy samy
náhle rozklenuly za dálkami
v oblouk jako bitvy plné změn,

nebo noc, jež samoty a statky,
rozptýlené v luně, jako vzatky
vydává v plen vítězům či staví
na odiv šeď zámků v ladném křoví.
Načas pobyl ve zdech, ve stromoví

Pohledem své nachýlené hlavy,
chápal však, že nejsou konce cest,
a zas hleděl z příští zátočiny
na pěšiny, mosty, na krajiny
dál, až k branám přemrštěných měst.

V oné možnosti je chladně vnímat
viděl víc než v citech otročících
štěstí, slávě, nelpěl na jmění.
Za svoje však míval na studnicích
cizích rynků stopy v obrubnících,
lidské, zůstavené kameni.