Ve srovnání s předchozími kapitolami mi tato připadá víc vážná (neobsahuje skoro žádné odlehčující momenty), což je asi tím, že Nia se cítí špatně, takže by se tam odlehčující momenty nehodily.

Líbí se mi ty myšlenky o možnosti záměny snů a reality ("život ve snu"), i když nemám tušení, nakolik je to reálné. Trochu se mi nelíbí to 'společné snění', 'mocné knihy' a magie vůbec; raději bych, kdyby se tento příběh obešel zcela bez magie.

"společně došli na místo, kde se Nia ocitla poprvé v životě" - Tato formulace mi v daném kontextu připadne trochu matoucí, protože Nia, myslím, byla poprvé v životě na Darkswenu vůbec, takže i na všech ostatních místech hradu byla v té době poprvé v životě a nemá smysl to zdůrazňovat. (Pokud nenastal od XII. kapitoly výrazný časový posun.)

Překvapilo mě, že král Iver byl k Nie tak důvěřivý. Myslím, že to bylo neopatrné, i když už musel být dlouho osamělý, takže k tomu měl celkem pochopitelný důvod. Na druhou stranu, to, co se stalo, podle mě logicky musí vyústit v situaci, kdy bude mít Nia podstatně bližší vztah k Iverovi než k Viktorovi...

Tato kapitola je od začátku do konce čím dál napínavější a zajímavější. Těším se na pokračování. :)

maxmilian.horak: ale jenom skoro ;)

to je jak z červené knihovny

Amadeo´´: dekuji :)

Krásná... Moc se mi líbí začátek a celkově i atmosféra této básně. Cítím z ní smutek ale.. snad už je líp.

Hezké

pěkné!

Jessie: dekuji :)

Jo, tahle je pěkná :)

oslov radek: diky

líbí

ŽblaBuňka: slnečnica: Pajalord: koiška: ioreth: moc vam vsem dekuji za komentare :)

výborná

Moc hezké..:)

je to hodně těžké čtení. k obsahu se hodí. má to atmosféru..

dobré dobré:)

líbí, a hodně

Singularis: Děkuji za komentář. Uvažovala jsem o tom, jestli by nebylo lepší dát těm postavám nějaké jména, ale jednak se mi nad tím nechtělo přemýšlet a pak taky jsem si řekla, že mně osobně by se to tam moc nehodilo.
No a k tomu konci... Dá se říct, že ona ke svému muži pořád něco cítila, i když ho už možná milovala spíš tak ze zvyku (jestli není moc blbé tenhle výraz použít), ale ráda ho měla pořád. Zato s tou slečnou to nebylo vyloženě o tom, že by za ní hned přišla a řekla, že ji miluje. Spíš si tak nějak uvědomovala, že ji k ní něco táhne, něco, co nebyla schopná pochopit ani popsat. Pro mě osobně je duše víc než jenom něco, co lze ovládat rozumem. Takže ta poslední věta v podstatě říká: "Ještě pořád mi na manželovi záleží, ale ona je ta, koho chci a bez koho neumím žít."

Amelie M.: děkuji :)

Povídka je velmi pěkně napsaná. Působí na mě dojmem jakési výjimečnosti, něco jako "cítím pocity, které ještě nikdy nikdo necítil", což jí hodně přidává na zajímavosti. Příjemně ji odlehčují neobyčejně popsané momenty jako "Bez mrknutí jsem koukala před sebe a pomalu jsem se s hlasitým výdechem sesouvala dolů podél zdi." nebo "Obtočila se kolem mě a já se nyní ocitla mezi ní a vzrostlým topolem."

Velmi moudré mi připadá "Nejspíš ale člověk musí spoustu věcí ztratit a začít znovu od začátku, aby si uvědomil, co doopravdy od života očekává."

Ve srovnání s Princeznou Niou mi tam chybí jména, postavy jsou vlastně jen já, on a ona, ale možná že by se tam žánrově nehodila.

Závěr stojí za zamyšlení. Nebylo to spíš naopak, tedy že její duše (= rozum) patřila jejímu muži, zatímco její srdce (= pocity) už směřovalo k ní? Vždyť přece její muž byl dokonalý (až nerealisticky, něco jako Tom Sloane v seriálu Daria), což je spíš rozumová kvalita, zatímco ona v ní vyvolávala lásku a přitažlivost, tedy spíš pocity.