větu, kterou vysloví král Iver lze přeložit (aspoň doufám) jako „Prostřednictvím této temné noci dej nám zjistit pravdu skrývající se v našich snech.“
přidáno 18.07.2015
hodnoceno 2
čteno 633(3)
posláno 0
Kapitola XIV.

  Princezna Nia již několikerou noc pořádně nespala. Noc co noc se převalovala z boku na bok a očima otevřenýma dokořán se bezcílně toulala po pokoji. Byla neklidná a měla strach. Nebála se o svého manžela, který se vydal do další své hrdinské bitvy. Tentokrát se bála o sebe. Měla pocit, že od té doby, co odjela z Eldenu, ztratila sama sebe.
  Pravdou bylo, že se častokrát ocitala ve stavu, kdy před sebou spatřovala různé výjevy a obrazy a měla problém rozlišit, co je pravda a co jen pouhá iluze. Kromě toho zjistila, že má potíže cokoliv cítit. Teplo, chlad, žízeň, bolest – všechno se slévalo v jedno a pomalu se z jejího života vytrácelo. Jediné, co Niou stále nějak otřásalo, byla jakákoliv vzpomínka na Aislin.
  Jedné noci už nemohla Nia dál ležet. Zvedla se a vyšla ze své komnaty. Vydala se do tmavých Darkswenských chodeb hledat odpovědi na otázky, které nutně potřebovala znát. Co se to s ní děje? A proč? Dostane vůbec někdy Aislin z hlavy?
  Princezna byla tak zamyšlená, že si ani nevšimla, že se před ní zničehonic objevil král Iver.
  „Copak zde tak pozdě pohledáváš, mé dítě?“ pohlédl na Niu starostlivě král Iver.
  „Už po několikáté jsem nemohla usnout a nevěděla jsem, co dělat. Připadám si tak zoufalá.“
  Král Iver vytušil, že něco není v pořádku a že princezna Nia potřebuje někoho, s kým by si o všem mohla promluvit. Proto se nabídl, že ji doprovodí zpátky do její komnaty, a bude-li chtít, vyslechne si, co má na srdci.
  Princezna se ve svém pokoji posadila zpátky na postel a zprvu se zdráhala mluvit o svém problému. Krále Ivera příliš neznala, ale tušila, že mu může důvěřovat – rozhodně víc než svému otci.
  „Pane králi, já ani nevím, kde bych měla začít, ale cítím, že to všechno musím někomu říct…“
  „Pane králi? Ale no tak, Nio, mně přeci můžeš říkat otče. Jsem teď stejně Viktorův otec jako tvůj.“
  Nia se překvapeně podívala na krále Ivera. Jestli do této chvíle pochybovala o jeho důvěryhodnosti, nyní byla přesvědčena, že si pro svou zpověď nemohla vybrat lepší osobu.
  „Stalo se vám někdy, otče, že jste neuměl rozlišit skutečnost od snu, že jste před sebou spatřoval věci, které se odehrávaly jen ve vaší hlavě?“
  Král Iver podvědomě tušil, kam touto větou Nia míří. S něčím podobným se už totiž nejednou setkal, proto zamyšleně přikývl hlavou.
  „Ano, občas se mi to stává, když jde Viktor do bitvy a já o něj mám strach.“
  Ačkoliv si král uvědomoval, že Nie neřekl celou pravdu, doufal, že ji tímto aspoň trochu uklidní. Nechtěl odhalit celé své tajemství a především nechtěl, aby se Nia dozvěděla, jaká byla jeho poslední vzpomínka na královnu Elisu, přesto doufal, že Nia bude ochotná si s ním dále povídat. Třeba právě díky ní nalezne po tolika strastiplných letech alespoň špetku klidu. K jeho překvapení byla Nia víc než jen ochotná.
  „A jak je to možné? Dá se tím něco dělat? A jak poznám, že to, co se přede mnou odehrává, je skutečné?“
  Král Iver měl co dělat, aby nápor Niiných otázek zastavil. Její zájem ho potěšil, ale věděl, že pokud by měl zodpovědět všechny její otázky, protáhl by se jejich rozhovor až do samého rána.
  Nia vytušila, že král váhá. „Prosím, otče, jestli něco víte, řekněte mi to. Něco se se mnou děje a já si připadám tak bezradně. Jestli mi můžete nějak pomoci, tak to prosím udělejte.“
  Král Iver se zadíval Nie do tváře. Bylo to tak zvláštní, jak se ani trochu nepodobala svému otci. Byla tak nevinná, tak upřímná a tak čistá, že Iver nemohl jejímu přání odporovat, ani kdyby sám chtěl.
  „Dobrá, ale slib mi, že o našem hovoru nebude vědět nikdo další. Řeknu a ukážu ti totiž něco, co by spousta lidí mohla jednoduše zneužít.“
  „Slibuji,“ přísahala Nia a napjatě se zaposlouchala do dalších slov krále Ivera.
  „Říkala jsi, že neumíš rozlišit skutečnost od snu, že ano? Ale víš, co je to sen?“
  Nia neodpovídala, a tak si vzal slovo znovu král Iver. „Sny jsou výtvory tvé hlavy. Sny dávají dohromady tvé myšlenky, pocity a touhy s událostmi minulými, přítomnými i budoucími. Sny v tobě žijí svým vlastním životem. Jak tedy můžeš říct, že nejsou skutečné?“
  „Přeci když se mi bude zdát, že létám na koni s dvěma hlavami, neznamená to, že to skutečné je,“ snažila se namítnout Nia.
  „Záleží na tom, jak moc tomu věříš. Když uvěříš tomu, že umíš létat, opravdu budeš umět létat. Tím, že se podřídíš svým snům, ale můžeš ztratit svou osobnost. Zapomeneš na realitu. Tvá realita budou tvé sny a sama si to ani neuvědomíš.“
  Nia zírala s otevřenou pusou. Nikdy by nečekala, že zrovna král Iver toho bude o snech tolik vědět.
  „A jak je tedy možné snít, aniž by člověk spal?“
  „Možnosti jsou jen dvě,“ začal vysvětlovat král, „člověk se buď s tímto darem – někdy spíše prokletím – narodí, anebo to způsobí nějaká vnější okolnost. Většinou například úraz hlavy nebo něco podobně závažného. A zatímco u oněch vnějších okolností lze tyto vidiny zvrátit, pokud se tak člověk narodí, nedá se s tím nic dělat.“
  Nia náhle vypadala poněkud vylekaně, čehož si všimnul i sám král. Dívala se strnule do zdi a ani nemrkala.
  Král se zvedl a naklonil se nad Niu. „Znám jeden rituál, který by dokázal lépe určit původ a charakter tvého stavu, ale přeci jen už je dnes příliš pozdě a myslím, že teď už by sis chtěla odpočinout.“
  „Nio!“ zašeptal náhle v Niině hlavě hlas, který zněl jako Aislin.
  Nia chytila krále Ivera za ruku. „Ne, potřebuji znát pravdu co nejdříve.“
  Nia byla odhodlaná krále Ivera uprosit a sám král tu neúprosnost v Niině výrazu také spatřil. Proto se rozhodl, že Niu do pradávného tajného rituálu zasvětí. Uvědomoval si, jak moc nebezpečné to bude, a věděl, že se to nemusí povést, přesto mu jeho předtucha říkala, že je převelice důležité, aby to udělal ještě dnes v noci.

  Král vedl Niu spletitými chodbami Darkswenu, až společně došli na místo, kde se Nia ocitla poprvé v životě. Stáli před Iverovou komnatou. Král Iver potichu otevřel dveře a Nia napjatě čekala, co se skrývá uvnitř. Po zkušenostech z Eldenu očekávala, že královská komnata bude honosně vybavená a vyzdobená tak, jak to vyznával její otec. Plná očekávání vstoupila dovnitř. Král Iver za oběma zavřel dveře a rozsvítil malou louči. Jaké bylo Niino překvapení, když namísto obrovské komnaty před sebou spatřila pokoj, který se příliš nelišil od jejího vlastního. Neměla však čas se příliš rozhlížet, neboť ji král kvapem vedl na opačnou stranu místnosti, kde svou louči zhasl.
  Poté Nia uslyšela zvuky toho, jak král Iver šmátral rukou po zdi a něco si pro sebe mumlal, načež ve zdi něco zacvakalo. Král se o zeď opřel a vytvořil tak průchod do další skryté místnosti. Ta byla osvětlena slabým zeleným světlem. Nia nebyla schopná určit, odkud světlo vychází, přesto byla schopná rozeznat objekty, které se před ní vynořily.
  Celá místnost byla bez oken. Na jedné ze stěn viselo obrovské zrcadlo se zlatým rámem, vedle něhož byl připevněn portrét nějaké ženy. Všude kolem se nacházely police plné záhadných předmětů, bylin a lahviček. Na skříni naproti zrcadla ležela velká stará kniha. Právě k ní zamířil král Iver jako první.
  „Dávej dobrý pozor, Nio,“ promluvil poprvé král, „v této knize se nachází veškeré moudro rodu Whitespearů. Je to to jediné, co mi zbylo po mé ženě Elise.“ Král se smutně zadíval na portrét vedle zrcadla a Nie došlo, že ta překrásná žena na obraze byla manželka krále Ivera, která zemřela během války Darkswenu s Eldenem.
  „Na světě existuji dvě tyto knihy. Jednu střežím já a tu druhou uchovává v bezpečí matka mé ženy. Kdyby se však jedna z nich dostala do špatných rukou, mohl by si ten člověk podmanit celý svět – tak jsou mocné. Proto je nesmírně důležité, aby ses o ní nikdy nezmínila. Slibuješ?“
  „Slibuji, otče,“ přísahala Nia a byla v čím dál větším úžasu.
  „Dobrá,“ přitakal král, knihu otevřel a natáhl se pro jednu z lahviček, které stály na polici.
  „Tento lektvar mi umožní nahlédnout do tvého vědomí i do tvých snů. Je jen na tobě, jestli mi to dovolíš a pokusíš se tak získat odpovědi na otázky, které tě trápí.“
  „A to dokážete s jakýmkoliv člověkem?“ mírně se vylekala Nia.
  „Ano, ale má to malý háček. Musím s tím člověkem mít určité spojení, něco společného, jinak je to pro mě naprosto nemožné.“
  „A naše spojení bude Viktor,“ vytušila Nia.
  „Přesně tak,“ odpověděl král, „doufám, že to bude stačit. Totiž abys rozuměla. Čím více by nás něco spojovalo, tím skutečnější by bylo to, co za chvíli oba uvidíme.“
  „Může se tedy stát, že uvidíme budoucnost?“
  „Mohlo by, ale to se mi stalo jen jednou s královnou Elisou, od té doby nikdy. Proto tedy nepředpokládám, že by se to mohlo stát dnes v noci.“
  Tato slova Niu částečně uklidnila. Ačkoliv by možná ráda znala svou budoucnost, přeci jen měla trochu strach. Co kdyby tam viděla něco, co by raději vědět nechtěla? Zato ale Iverovo tajemství vzbuzovalo v Niině hlavě miliony dalších otázek. Znamenalo to snad, že tohoto prostředku používal například proti svým nepřátelům, aby našel jejich slabinu? Co udělá, až najde i její slabinu? Co až zjistí, že stále miluje někoho, koho by milovat neměla?
  Král posadil Niu na pohovku a podal ji lahvičku s tmavě červeným obsahem uvnitř. Jakmile Nia nabrala tekutinu do úst, zašeptal: „Tríd an oíche sin dorcha, in iúl dúinn a fháil ar an fhírinne i bhfolach i ár n-aisling, “ a poté se napil i on sám.
  Jakmile oba zavřeli oči a pomalu usínali, chabě osvětlená místnost se před nimi začala vytrácet. Zelené světlo sláblo a sláblo, až před nimi zůstala pouhá tma. Zničehonic se před nimi objevil bílý záblesk a po něm střípky Niina života – vzpomínka na její matku, první hádka s jejím otcem, její pocity při prvním Aislinině doteku… Po chvíli oba začali spatřovat Niiny nedávné vidiny. Aislin, vodopády, Aislin, poprava… Ačkoliv Nia musela prožít své vidiny už podruhé, vše proběhlo tak rychle, že měla stěží čas se nad nimi znovu zamyslet. Obrazy v její mysli se měnily zběsilým tempem, až najednou vše zpomalilo a Nia se dívala na tichou pustou část neznámé krajiny.
  Do toho ticha zaslechla Nia zvuky, které nikdy předtím neslyšela. Byla to bitevní vřava. Otočila se a viděla, jak na opačné části pustiny proti sobě bojují dvě armády. Ačkoliv sama nechtěla, její kroky směřovaly do středu vojenského střetu. Šípy kolem ní svištěly, ale žádný ji nezasáhl. I když si to neuvědomovala, stále byla ve snu.
  Jedním z bojujících vojsk bylo vojsko krále Ivera. Nia se kolem rozhlédla a spatřila prince Viktora, jak likviduje jednoho protivníka za druhým. Přestože měla protivníkova armáda více mužů, proti taktice prince Viktora neměla nejmenší šanci. Viktorovi skvěle vycvičení a disciplinovaní muži poslouchali jeho příkazy a získávali si čím dál tím větší převahu nad svým soupeřem. Téměř neomylní lučištníci zasahovali a zabíjeli vojáky po desítkách během jediného výstřelu. Zem se barvila do ruda a dusot koňských kopyt a neutichající sten raněných vojáků donutil princeznu Niu padnout na kolena a chytit se za hlavu v očekávání brzkého konce této noční můry.
  Záhy vše utichlo. Nepřátelská armáda byla poražena. Princ Viktor vítězoslavně kroužil po bitevním poli plném padlých vojáků. Nepřítel se stáhl, bitva byla vyhraná. Viktorovi muži začali slavit, opouštěli své bojové pozice a hledali své raněné spolubojovníky, lučištníci odložili své luky a nadšeně zvedali ruce nad hlavu.
  Princ Viktor se zastavil na kraji mýtiny a počal se rozpravovat se svými muži, kteří na tom místě ošetřovali několik raněných. V tom odněkud z lesa nečekaně vylétlo několik šípů. Jeden z nich zasáhl do krku princova koně, který se ihned skácel k zemi, další z nich jen o chlup minul samotného prince. Dva vojáci se vzpamatovali ze všech nejrychleji. Sebrali ze země své luky a oba ve stejnou chvíli vystřelili a přesně do stejného místa zasáhli dva své protivníky. Ostatní útočníci ale začali utíkat zpátky do lesa. Jeden z Viktorových lukostřelců na nic nečekal a rozběhl se do lesa za nimi.
  „Ciare, ne!“ ozval se zoufalý výkřik.
  Až nyní si princezna Nia blíže prohlédla druhého vojáka. Byla to Aislin. Obličej měla pokrytý směsí potu a krve, její oblečení bylo potrhané a její ruce byly sedřené tím, jak během bitvy střílela jeden šíp za druhým. Aislin se okamžitě postavila na nohy a utíkala za Ciarem. Stále ho měla na dohled, stále ho chtěla zastavit, ale nevěděla jak. Utíkala a doufala, že se Ciarovi nic nestane. V jedné chvíli jí však Ciar zmizel z očí. Aislin sotva popadala dech a přibližujíce se k místu, kde Ciara spatřila naposledy, se obávala nejhoršího.
  Na tom místě spolu bojovali dva muži. Ciar byl mnohem silnější než jeho protivník. Jedinou jeho nevýhodou bylo, že neměl zbraň, kdežto jeho soupeř třímal v ruce dlouhý nůž, kterým kolem sebe zuřivě máchal, aby Ciara zastrašil. Ciar se ale jen tak zastrašit nenechal. Vrhnul se na svého oponenta a srazil ho k zemi. Už se skoro zdálo, že ho přemůže, vtom se neznámému útočníkovi podařilo bodnout Ciara do nohy. Ciar zaúpěl bolestí a svalil se na záda.
  Aislin dorazila přesně v okamžiku, kdy cizí voják získal nad Ciarem rozhodující převahu a zrovna mu chtěl zasadit smrtící úder. V mžiku napjala svou tětivu a ze vzdálenosti několika metrů zasáhla svůj cíl s dokonalou přesností. Když útočník padl k zemi, Aislin si hlasitě oddechla a pomalu se blížila ke Ciarovi, aby mu pomohla zpátky k jejich vojsku. Už měla na jazyku nějakou výtku směrem ke svému příteli, když z nenadání kdosi, kdo seděl někde v korunách stromů, vystřelil další šíp. Šíp trefil Aislin do ramene přesně pod klíční kost.
  Nia, která celou událost pozorovala, ještě spatřila, jak Aislin záhy raněná upadla na zem, poté se však všechno začalo rozmazávat, až se to nakonec úplně ztratilo ve tmě. Následně se kolem vynořilo ono zelené světlo, které osvětlovalo Iverovu tajnou místnost. Král i princezna Nia se probudili a oba ještě notnou chvíli nebyli schopni slova.
  Nia zpozorovala, jak král bezmyšlenkovitě hledí před sebe. „Stalo se něco, otče?“
  Král se stále vzpamatovával z toho, co právě s Niou prožili. Připadalo mu, že to bylo něco velmi zvláštního a neobyčejného, co snad ani on sám pořádně vysvětlit neuměl. Přesto otevřel ústa a snažil se něco říct.
  „Jak zvláštní. Bylo to mnohem skutečnější, než jsem vůbec doufal. A nemyslím si, že by to bylo způsobeno poutem, které mezi námi vytvořil princ Viktor.“
  Nia králi částečně nerozuměla. „Jak to myslíte?“
  „Řekni mi, Nio, kdo byl ten voják zasažený šípem? Měl jsem pocit, že jsem tu postavu viděl ve tvých vzpomínkách, ve tvých snech i v našem společném vidění.“
  Nia věděla, že na ni král Iver nenaléhal, přesto nevěděla, jestli je rozumné mu všechno o Aislin povědět. Proto se rozhodla králi neříct úplnou pravdu.
  „To byla Aislin. Ta, která na hradě Elden pracovala jako královský štolba, ta, která v můj svatební den zabila všechny královské koně včetně mého Ceruse, ta...“
  „Ta, kterou bys měla nenávidět, ale přesto ji stále miluješ,“ dokončil Niinu větu král Iver.
  Nia netušila, jak to král poznal. Možná to vytušil z některých jejích vzpomínek, možná to vyčetl z jejích očí. Každopádně Nia odpověď na tuto otázku znát nechtěla, proto jen obrátila svůj pohled ke stropu.
  „Nio, dnes večer jsi sem se mnou přišla, protože jsi chtěla znát odpovědi na své problémy,“ snažil se přilákat zpět princezninu pozornost král Iver. Nia zaměřila svůj pohled zpátky na krále a začala bedlivě poslouchat to, co se jí chystal říct.
  „Mám pro tebe několik odpovědí. Některé z nich se ti možná nebudou líbit, ale je důležité abys je znala. Vím, že prince Viktora nemiluješ, ale věř mi, že to je jeden z mála lidí, kteří ti nechtějí ublížit.“
  Princezna si pomyslela, že král Iver opravdu umí být někdy naivní, když si o svém synovi myslí jen to nejlepší. Tak jak tak ale krále v jeho řeči nepřerušovala.
  „V tvé blízkosti je totiž někdo, kdo usiluje o tvůj život. Je to někdo, komu ty sama věříš. Někdo, od koho bys to nečekala, se chystá tě zradit a možná i zabít.“
  Pro princeznu to bylo opravdu něco nového. „Jestli jsem někdy někomu důvěřovala, pak to byla Aislin, a jestli mě někdo zradil, pak to byla taky Aislin. A pokud mě chce někdo zabít, proč by to nemohla být právě Aislin? Znala jsem každý její úsměv. Když mi usínala v náručí, spočítala jsem každou její řasu, na každou její pihu jsem vtiskla letmý polibek – i na tu velkou, co má za levým uchem. Důvěřovala jsem jí každým kouskem svého těla a podívejte se, jak to všechno nakonec dopadlo.“
  Nie po tváři stékaly slzy. Jaká to byla úleva, když všechno to, co cítila k Aislin, mohla se sebe dostat a někomu se svěřit. Král Iver Niu objal kolem ramen a přitiskl ji k sobě. Chtěl ji utěšit, přesto v této situaci potřeboval spíše utěšit on sám.
  Nia se zmínila o tom, že Aislin, dívka se smaragdově zelenýma očima, má velkou pihu za levým uchem. Stejně takovou měla královna Elisa, jejíž oči měly také smaragdovou barvu. To mohlo znamenat jediné. Aislin byla tou, po níž celé roky od smrti královny Elisy pátral. Aislin kolovala v žilách krev Whitespearů stejně jako jeho krev. To Aislin byla jeho dcerou.
  Když si král Iver tohle uvědomil, došlo mu, proč to, co té noci viděl spolu s Niou, bylo tak skutečné. To jejich společné pouto k Aislin způsobilo, že oba dva shlédli něco, co se opravdu má stát – stejně tak jako kdysi s královnou Elisou spatřil její budoucnost a její osud. Čím více král chápal to, co se té noci odehrálo, tím více byl odhodlaný neříct Nie pravdu, aby ji ještě více nevyděsil. K jeho útěše se princezna, která v Iverově náručí tiše bojovala se svými city, dále nezajímala o to, jaká je pravá podstata jejich společného pouta a jaký je Iverův vztah k Aislin. Pravdou ale bylo, že oba měli vážný důvod se bát toho, co přijde, ačkoliv si to sami ještě ani neuvědomovali.

ikonka sbírka Ze sbírky: Princezna Nia
přidáno 19.07.2015 - 02:12
Singularis: Dekuji za komentar. Konecne zase dopsana kapitola po hoooodne dlouhe dobe. :) Co se tyka toho tveho komentare - urcite vsechny kapitoly budu jeste prepisovat. Az to cele dopisu, budu se muset podivat zpatky a pouvazovat nad tim, co je logicke a co neni. :) Kazdopadne diky za navrhy. :)
přidáno 18.07.2015 - 18:16
Ve srovnání s předchozími kapitolami mi tato připadá víc vážná (neobsahuje skoro žádné odlehčující momenty), což je asi tím, že Nia se cítí špatně, takže by se tam odlehčující momenty nehodily.

Líbí se mi ty myšlenky o možnosti záměny snů a reality ("život ve snu"), i když nemám tušení, nakolik je to reálné. Trochu se mi nelíbí to 'společné snění', 'mocné knihy' a magie vůbec; raději bych, kdyby se tento příběh obešel zcela bez magie.

"společně došli na místo, kde se Nia ocitla poprvé v životě" - Tato formulace mi v daném kontextu připadne trochu matoucí, protože Nia, myslím, byla poprvé v životě na Darkswenu vůbec, takže i na všech ostatních místech hradu byla v té době poprvé v životě a nemá smysl to zdůrazňovat. (Pokud nenastal od XII. kapitoly výrazný časový posun.)

Překvapilo mě, že král Iver byl k Nie tak důvěřivý. Myslím, že to bylo neopatrné, i když už musel být dlouho osamělý, takže k tomu měl celkem pochopitelný důvod. Na druhou stranu, to, co se stalo, podle mě logicky musí vyústit v situaci, kdy bude mít Nia podstatně bližší vztah k Iverovi než k Viktorovi...

Tato kapitola je od začátku do konce čím dál napínavější a zajímavější. Těším se na pokračování. :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Princezna Nia - Kapitola XIV. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Zavřete dveře na petlice
Předchozí dílo autora : Rozpusť svá křídla do větru

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Apple MacBook

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2022 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku