Je krásna, skutočne.

Jééé, ta se mi líbí... Zase jako bych malinko ucítil lehounký závan Hraběte. Což je dobře. Je moc hezká :-)

krátce, ano líbí

Orionka: vanovaso: Máte obě pravdu, děkuji za pěkné komentáře.

Yana: Poznalas správně, je vidět, že to sama znáš... No vidíš, my si to snad neřekly ani teď, ale je to tak nějak jasné (ne samozřejmé) z toho, jak se k sobě teď chováme (mluvíme) a máme k sobě zkrátka blíž. Děkuju!

Líbí se mi, city v ní jsou střízlivé, ale silné. Taková ze života.

Souhlas s Yanou, moc hezká...ale pokud máš stále komu co říct,byť je daleko,je to hodně dobré..
Věř.

kdopak to zmizel za oceánem, myslím sestra? no přeješ jí to určitě, moje je jen ve Francii a až když byla tam jsem jí prvně řekla že jí mám ráda, předtím to bylo tak nějak samo sebou...příjemná básnička z které vnímám vzpomínky, smutek ale smíření

Severak: Budu se tvářit tajemně :D

no, chytl jsem se těch třiceti linek metra a wikipedie mi prozradila, že New York jich má 34. Pokud se samozřejmě jedná o New York. :D

Leslie: Milá Leslie, rád ti odpovím na všechny tvé otázky, nejsem si jenom jistý, zda li se mne opravdu ptáš, nebo jen svým způsobem vzdoruješ tomu, co jsem ti napsal.:)
Ale popořádku:
Opravdu si myslím, že píšeme básně pro čtenáře a nemá to nic společného se snahou se někomu zavděčit. Není to v žádném rozporu s tím, že tvoříme ze své potřeby tvořit.
O vesmírných silách ovlivňujících tvorbu nic nevím, ale respektuji názor, že to tak někdo může vnímat. Stejné je to s múzami, které já vnímám jako synonymum naší invence cosi napsat. Se vším , co píšeš o sebepoznání, touze a nutnosti vyjádřit se souhlasím. Myslím, že to má v sobě každý. K tomu abychom to vnímali, není potřeba to ani napsat, ani vyslovit. Pokud to vyslovím nebo napíšu, sděluji to někomu dalšímu.
Báseň sice bude básní, i když ji nikdo nikdy nepřečte. Bude jen marná, protože nenaplní svůj smysl.
Umělec tvoří, jak sama píšeš, aby se vyjádřil. Vyjadřovat se sám sobě mi nepřijde smysluplné. To mi stačí o tom přemýšlet a vnímat.
Hezky píšeš o potřebě kritiky pro sebezdokonalení (a to i ve svém profilu), ale na žádost o vysvětlení reaguješ podrážděně. Jak to tedy je?
Myslím si, že když nás někdo nepochopí, mělo by být první naší otázkou: jestli já jsem se špatně nevyjádřil? A to platí nejen v poezii.
Myslím (obecně), že čtenáře si nevybíráme(pominu li zcela adresně směrovaná díla), ale čtenáři si vybírají nás. My jen tušíme, že někoho asi neoslovíme, protože nejsme jeho "šálek čaje", ale i v tom se můžeme sakra splést.
O tom, že máš "právo nevypovídat" na kritiku a dotazy nereagovat, je asi zbytečné psát. Co si pak o tom někdo myslí, už ovšem nemůžeš ovlivnit.
Není, myslím, žádný rozdíl mezi čtenářem píšícím a nepíšícím. Proč by měl být? V okamžiku, kdy čtu cizí dílo, stávám se čtenářem. Jakým, záleží na mnoha ohledech, ale asi ne (nebo nemnoho) na tom, jestli sám píšu. Kritika zdobí cit pro hodnocenou věc a hluboké znalosti, ne angažovanost v té věci.
Konečně ten, kdo si tvé dílo přečte, přemýšlí o něm, několikrát ho okomentuje, není asi tím, kdo si náhodou zapnul internet... a ejhle Leslie... Je to tvůj čtenář. A ten se s tebou pro dnešek loučí...
Měj se hezky.
Jirka

Yana: Amelie M.: Děkuji za pěkné komentáře. A Yani, napsala jsi to moc hezky a máš samozřejmě pravdu, taky mi pomohla nahlížet na mnohé věci jinak a pochopit je. Nezbývá než doufat, že můj a její čas ještě neskončil. Díky za takový komentář, namísto frustrace přichází pokora a vděk, že jsem se s ní vůbec kdy setkala.

Jiří Turner: Opravdu píšeme básně pro čtenáře? Nebylo by příliš prvoplánové psát čistě jen proto, aby se autor zavděčil čtenářovi? Nemůže se stát, že by básník psal z jiného popudu? Třeba čistě jen proto, že ho cosi neovladatelně nutí snažit se vyjádřit nevyjádřitelné, jakási vyšší síla vede jeho ruku po papíře a básník se bez možnosti utéct stává prostředníkem mezi vesmírnou silou a běžným světem, podléhá našeptávání múz a nechává ožívat poezii pod svýma rukama? Nemůže básník tvořit poezii z nutkavé potřeby vyjádřit svoje pocity, prožitky svého nitra, nebo jen zaznamenat svůj náhled na svět, či jen zachytit detail, dojem, moment, který by očím nebásníka utekl? Nemůže umění sloužit třeba jako prostředek sebepoznávání? Čtenáři nejsou DŮVOD pro vznik poezie, ti stojí na samotném konci celého procesu, ne na začátku. Copak by báseň nebyla básní, kdyby ji autor nedal někomu přečíst? Básník může své dílo sdílet s ostatními, ale není to podmínkou pro jeho vznik. Umělec netvoří své dílo proto, aby se líbilo ostatním, ale pro potřebu něco vyjádřit nebo zachytit, a následná případná potřeba sdílení díla není příčinou jeho vzniku - je jeho důsledkem. A důvody k tomu mohou být různé - možná potřeba se zdokonalit a tedy poslechnout si různé názory, které nám dodají patřičnou perspektivu, možná radost z toho, když pak najdeme někoho, koho naše dílo osloví. Pro někoho se možná jedná o potřebu uspokojit své ego a někdo se třeba jen snaží zjistit, zda existuje někdo, kdo náš pohled sdílí a kdo nám rozumí, nebo zda zvládneme druhé dovést k zamyšlení. Zkrátka každý máme své důvody, proč se o svou poezii dělíme. A také si své čtenáře vybíráme - když naše díla zveřejníme, jsou sice teoreticky dostupná každému, ale to neznamená, že naše dílo pochopí každý. Čtenáře si tedy vybíráme již jazykem, stylem a formou naší poezie, ač možná mnohdy neúmyslně. Je-li naše poezie méně jednoznačná, je čistě volbou autora, chce-li své dílo veřejně vysvětlit, aby bylo čitelné opravdu pro každého, kdo zapne internet, nebo zvolí-li si publikum užší - takové, které si význam díla hledá (ať už nachází nebo nenachází) samo. Neříká to nic o autorově neschopnosti své dílo interpretovat.

A ještě poslední věc - vážně není rozdíl mezi čtenářem-básníkem a čtenářem-nebásníkem? Opravdu oba nahlížejí na poezii stejně? A opravdu bychom se oběma snažili své dílo vysvětlit stejným způsobem?

Leslie: Jestli jsem básník? To asi není důležité. 26. srpna jsem byl tvůj čtenář. Pro čtenáře píšeme básně. A jako čtenář jsem se k tvé básni vyjádřil. Mě se také často stává, že někomu se moje báseň líbí, ale nechápe ji (třeba to někdy ani nejde) a nebo ji pochopí úplně jinak. Pak nastává situace, kdy může básník(básnířka) tomu svému čtenáři pěkně vysvětlit, jak to myslel. Ve virtuálním prostředí to jde dobře. Když to neudělá, vypadá jako když to sám neví, nebo neumí .

No napsala jsi to moc krásně, nedávno tady byla podobná básnička, tedy podobná obsahem, ano, když je nám opravdu dobře, najednou múza utíká, víš, jakoby chtěla pomoci někomu dalšímu, třeba, aby se vypsal, pochopil a bylo mu tak krásně jako tobě když napíšeš báseň, takovou tu lehounkou co sama skočí na papír, jako když někdo vede naší ruku a píše za nás, tak to chápu. Já svoji múzu ztratila, ale nevadí mi to, protože díky jejímu vlivu jsem možná mnohé pochopila, třeba to tak má být, jen občas, málokdy ještě přijde, neboj i ta tvoje o tobě ví a přijde až bude její a tvůj čas...

Pěkné :) no.. mně taky často utíká na pěkně dlouhý čas.. ale pak, pak se tiše vrátí a našeptává.. ;)

Jiří Turner: Děkuji za komentář. Pointa tam skutečně je, ale jestli jsi to z básně nevyčetl, nemůžu ti poradit. Ale z komentářů jsem přesvědčená, že ostatní to pochopili. Jsi básník?

Yasmin: Děkuju! Jen jeden marný nádech a zase ticho...

DDD: Jo, máš určitě pravdu, ale ty dlouhé chvíle ticha jsou pro mé srdce básnířky vážně utrpení. A děkuju!

Pěkná, pěkná, pěkná..