vanovaso: Čtu si Tě pozpátku a postupně si skládám střípky pocitů do jedné velké mozaiky, kterou jsi Ty sama. Jsi taková nesmírně citlivá duchovní bytost, to se mi moc líbí a přitahuje mne to! Tvá dílka jsou velice sugestivní...;-)

Láska je věčná!;-*

vanovaso: Jak jen Ty umíš milovat!;-)

vanovaso: Je to krásné vyznání a já se přistihl, že závidím nebožtíkovi Tvoji neskutečnou lásku!;-)

vanovaso: vanovaso: U satana, to je ale láska!
Přemítám, je-li horší, odejde-li někdo milovaný z našeho života do nenávratna, nebo když se jen rozdělí naše životní cesty a zůstává byť jen teoretická naděje, že se třeba zase někdy spojí?
*Nu, nemyslím si, že zrovna pro mne bude někdo ještě truchlit.;-(

vanovaso: vanovaso: Zdá se mi, jako bys to psala o mně...;-(
Víš, člověk se může navenek změnit směrem k pozitivnímu myšlení, může psát optimistické básně, najít v sobě sílu a víru pro druhé, být jim vrbičkou i morální oporou, má pro ně spoustu dobrých a funkčních rad, ale v sobě si nosí stigma vlastního selhání, dovede být toletantní k druhým a zná kouzelnou sílu odpuštění, jen odpustit sám sobě nedokáže a má strach, že by mohl rozmnožit počet nešťastných, kdyby se pokusil znovu někoho vpustit do svého života...Prostě chybí ta víra v sebe...;-(

vanovaso: Máš pravdu, ale někdy je to zatraceně těžké odpustit sám sobě, že se něco nepovedlo! Člověk si vleče kříž svého selhání, ono stigma toho, kdo neuspěl a zpackal si svůj život vlastní nevírou i přílišným pesimismem, srovnává se s těmi, kdož, ač hloupější než on, jsou nakonec úspěšní ve všem, na co sáhnou a říká si: K čemu mi byla inteligence i talent na mnohé, když jsem to neuměl využít a dotáhnout k úspěchu? A tak tiše rezignuje a stáhne se do ústraní...Proč by měl ještě rozmnožovat počet nešťastných? ;-(

ŽblaBuňka: diky

zkoušel všechno pokus omyl,
nakonec se řádně opil
;o))

Dozor: jen to vždy umět... díky

misháá: díky

To je pravda, tak by to mělo být..
CARPE DIEM!

Úžasná.

Midem: díky

Mně se to líbí tak, jak to je 1*

Yana: diky

ale ano sluší, sluší
pro náš klid v duši
k času buďme hluší
vždyť dnes je stále dnes
co ještě přát si více
snad jenom ať dlouho
hoří naše svíce...
líbí se mi tvoje úvaha

taron: díky

Souhlasím s Amelií a PrimaDnem...

krásná, smutná...plná naděje.

taron: díky za komentář, a je to tak, každý si hledáme ,co chceme , co potřebujeme i u těch druhých... ale máš pravdu, že minulost někdy svazuje a sami se z ní nevymotáme... taky to tak cítím, a když jsem dlouho sama ,je mi hůř... jestli se sluší omládnout v duši tě ruší? chtěla jsem to tak odlehčit, lidé si vesměs myslí, že by člověk měl zachovat dekorum, když už mu není 17...