Ailin: Ano, je smutná. Je asi na čase napsat si nějakou veselejší :-) Díky za Tvůj čas :-)

Lenča: koiška: vanovaso: Moc děkuju. Vážím si vašich slov :-)

Amelie M.: Díky moc. S tou přírodou máš pravdu. Nějak v ní poslední dobou nacházím dost paralel k lidskému životu. A těší mě, že to působí jednoduše. To je přesně to, co chci :-)

Mně to připomíná Skácela, tím použitím motivů přírody, líbí se mi spojení letokruhy vzpomínek, závěr na mě dost zapůsobil, vzpomněl jsem si na takový obraz krajiny z letního výletu :)

Nádherná... přesně jak píše Amelie, na malém prostoru vyčerpávající výpověď. Nic nepřebývá, nic neschází, vše, co mělo zaznít, zaznělo... a dotklo se duše. Díky!

Opravdu hodně smutná... :-(

Pěkně silná báseň. Moc se mi líbí :)

Ještě ve mně musí doznít.. jak opravdová

Jj,úžasná...souhlasím s Amelií...

ony některé ty tvé básně vypadají zdánlivě tak jednoduše, jako, co na tom je, dát dohromady těch pár slov.. ale.. ono na tom je právě dost.. vměstnat do pár, ještě tak krásně obrazotvorných slůvek, tolik myšlenek a emocí, to je fakt něco! líbí se mi tvá přírodní přirovnání (nebo jak to říct) k životu, vztahům mezi lidmi a tak dál.. :)

DDD: Díky! Asociace jsou děsný mršky...A filozofování je taky nakažlivý. Četl jsem teď hodně i naši kněžku Lenču.:-)

vanovaso: Děkuju ... a máš pravdu. Myslel jsem to ale tak, že ne všechno, co svítí, musí být opravdu slunce. Někdy je to jen bludička. Jde o to, aby si to člověk uvědomil.

Čtu tvoji báseň,již po několikáté,a teď k tomu tvůj komentář,ale když někdo hledá světlo,nemůže být přece tak zatvrzelý, já vidím problém v tom být sám,ale ani to někdy nemůžeme ovlivnit...je krásná...

koiška: To jsi napsala moc hezky. Srdcem a zdravým rozumem :-)

shane: Díky, je moc pěkná :-)

Ailin: Amelie M.: Děkuju za vaše komentáře. No, ona optimistická opravdu moc není. Je to takový postřeh. O zatvrzelosti. O tom, že když si člověk tvrdošíjně a umíněně trvá na svém, zužuje si vlastně obzor. O potřebě přemýšlet také sám nad sebou. Týká se to, myslím, kdekoho. Mě v první řadě :-)

Ač oslepen jsi sešel z cest
nezoufej
a nech se srdcem vést...

Je větší blázen ten, kdo hledá,
či ten, kdo předem již to vzdal,
ten, který odradit se nedá,
či ten, kdo bloudění se bál?

Ten, co nemá strach, co se skrývá
v temnot nezměrných dálavách,
všímá si, že se rozednívá,
z příchodu světla nemá strach...
:-)))

Amelie M.: Já v tom cítím naději... naději rozednívání.

moc se mi líbí.. já právě přemýšlím, jestli ten závěr je vůbec tak optimistický, jak se na první pohled tváří.. na mě působí spíše smutně..