Jé, to se mi líbí. Kolikrát si říkám, jaké tisíce úžasných básní se nikdy nedostaly na veřejnost, protože neexistoval internet a lidi četli jen ty básníky, kteří investovali a nechali si vydat sbírku, zatímco doma si do šuplíku do sešitku psal literární skvosty kdekterý zamilovaný student, nebo uvědomělá pokojská. Básnická sláva je nespravedlivá.

Kdyby byly cesty jen rovné, byla by to tragédie, ale ony se kroutí a tak šance ještě nějaká je. Tam někde.

Pěkné, plastické a poetické psaní. Umím si to představit i jako milostný dopis.

Zajímavé. Ostatně čtu až v postocovidové době a s dokonale jinými pocity, takže v tom moc kontroverzi nevidím. (Ten lán komentářů jsem nečetl.)

Docela mě mate to střídání časů. Chvíli je to v přítomném, pak v minulém pak zas v přítomném a zase v minulém...

Pěkné. Hezky se to četlo. Jak definuješ smutničky?

To Wiš... víc čtu a míň píšu.

Velmi povedená a vyspělá básnička. Nerýmuje se, ale je poznat, že ji psal básník, který už ví, po jakých slovech sáhnout, aby dal veršům tu správnou atmosféru.

Chlapi umí vždycky vyhmátnout to podstatné.

hmm - vyhmátnout, to sedí.

Inu,... podle intenzity, ztráty chuti psát... podle kvality... už to nějak není ono.

Homér: ... no jo, Gajda a Homér. Věčný Apolon a Dionýsos.

Ženy samy jsou jeden velký oxymoron. To tě možná mate.

Někdy je realita sama o sobě prázdnější než sama prázdnota. Prázdnota je ale pěkné téma pro zmlsaného básníka, kterého už omrzel rej motýlů nad rozkvetlými lukami. Možná je i jaksi více hodna verše. Což?

Začátky bývají naivní a kostrbaté, ale i v nich se obvykle najde kvintesence toho, co se mnohem později rozvinulo. S každou změnou (k lepšímu) si člověk zpětně uvědomí, na jaké aktuální potřeby měl chuť reagovat. Naše potřeby nás vedou kupředu. Až budeme staří dědci budeme psát buď těžkopádné existenciální kváky plné pohrdání světem, nebo třeba naopak lascivní jednoduché říkánky bez špetky umělecké hodnoty, protože budeme mít docela jiné potřeby než teď, když jsme na vrcholu tvůrčích sil ... někteří. Já už třeba ne.

mužské nebo ženské?

Vsázíš ve své poezii na osvědčené věci. Pole, květy, chléb, prostý stůl a ubrus, strom... a dáš těmhle dobře se čtoucím slovům ten správný prostý motiv. Výsledek je tak milý a obyčejný, že si můžeš dovolit psát o jakékoliv vážné myšlence a samotný výběr slov jí dá tu pravou intenzitu. Líbí se mi, jak píšeš. Dovedeš stručně a výstižně popsat detail, který je běžnému pohledu skryt, to je pro básníka nesmírně významná vlastnost. Leckdo píše básničky, ale málokdo umí vyhmátnou krásu prostých věcí a ještě míň lidí to umí popsat tak, aby tu krásu ocenili i ostatní.

... ale abych tě neuvedl v omyl, forma se mi nijak zvlášť nezdá. Není to současné. Cosi mi vadí.

Ano, ten Baudelairův pohled na ženskou krásu je možná v každém muži. Muž, pokud je to taky básník, proplouvá mezi ženami jako chladná voda v letním žáru a ztrácí sám sebe a nechápe proč.

V nezvyklém žáru letošního léta je těžké procházet ulicemi ve stínu starých paláců a tisíciletých platanů, procházet mezi vámi ženami - Medůzami - a neohlédnout se, nezkamenět, nedat na sobě znát své potlačené frustrace a fantazie. Pak se člověk zastaví před výlohou a po chvíli si uvědomí, že nehledí dovnitř, ale odrazem od skla výlohy sleduje plynulý proces toku lidstva ze svými zády, tu pestrost, ty vůně, ty dlouhé vlasy... Cosi v té alegorii žen a květin je. Je to zakódováno kdesi hluboko v genetické hádance vesmíru. Mezi řádky zamilovaných básní, mezi řádky průměrných slov a předložek a částic, z jejichž kombinace vzejde sice pokaždé něco jiného, ale podstatou se stále dotýká pravěké pravdy. Taky kdesi tady v těch řádcích TO JE. Někde.

Náhodou, je to hezké, proč hned klišé? Dobří básníci přece nemusí psát jen ódy, poznají se i podle maličkostí.

To je krásné - káva chudých. To si zapamatuju.

Káva jako téma nikdy nezklame. Už jen to slovo voní.

Pročítám se zpětně tvými díly a užívám si. Četl jsem už nejednou a z paměti je smazal (až na pár výjimek) a tak je čtu znovu jakoby poprvé. Myslím si, myslím, nakolik vzdálená je dnes realitě má zidealizovaná platonická představa Tebe. Nakolik se liší autorka těch drsněji pojatých básní dneška, od té básnířky s duhou v očích tehdejších časů.

Bože jaký to pravěk je dnes rok 2015! Ukazuje se, že poezie je jako krásný strom. Rychle vyroste ze zeleného proutku ve statný plodící kolos, ale tvrdne při tom. Tvrdne a dřevění. A přestože je stále obdiv budící a precizní ve své mohutnosti, ta bujná a pošetilá roztomilost zeleného kmínku je natrvalo pryč.