Devils_PIMP: Moc děkuji za názor! Jak to myslíš náhle po tichu, jako že to k sobě nepasuje? Já to prázdno - ticho - chladno vnímám jako popis situace, pocitu.
Ten rým je jednodušší, jasná věc. Ale snažím se s ním šetřit, použila jsem jenom nebe - sebe. A příště se zkusím polepšit a vymyslet něco originálního.
Za obrazy děkuji a splavnost beru, dneska je podřízena sdělení.

Lizzzie: jé, tak to moc děkuju :)

úplně jsem se vrátila dětství, jsi hotovej Ferda Mravenec... nebo že by ten druhej? :)

DDD: Souhlasím. Akorát musím přiznat, že jako kritik amatér si občas nejsem jistá, jestli to, co vidím jako blábol, třeba pouze nepřesahuje moje chápání, protože vnímání je subjektivní. Někdy je to ovšem zjevné na první pohled a bez debat, to máš pravdu.

loner: Možná zas budu působit, že někoho napadám, ale já to risknu :). Fakt nemyslím, že v zamilovanosti dá báseň každý. To je jako tvrdit, že po litru vína každý umí zpívat. Ale možná se pohybuješ jenom v intelektuálních a uměleckých kruzích. To já, i když pominu třeba kopáče výkopů, co vychodili pět tříd obecné a stěží dají dohromady souvislou větu (ale i tyhle bys do své definice každého měl zahrnout!), vidím kolem sebe většinou lidi, co by báseň nejen nedali, ale ani by je to nikdy nenapadlo, zamilovanost nezamilovanost. Takže tak jsem to myslela - prostě každý je na něco a poezie - přiznejme si - není zrovna tím nejrozšířenějším koníčkem.
A k tomu, že by všichni měli publikovat... no nevím. Když si 13letý kluk poprvé všimne, že existují i holky, a vypadne z něj cosi typu "když hledím do tvých očí, celý svět se se mnou točí", má to někam věšet? Je fajn, že má tu možnost, ale taky je fajn, že existuje něco jako sebekritika. Už proto, že je lépe stravitelná než kritika, které jsme na veřejné scéně vystaveni. Víš, připadá mi to podobné, jako když někdo pošle na youtube svoje zpívání ve sprše nebo vystaví na fb začátečnické výtvarné pokusy. Může mít úspěch, ale taky může sklidit posměch.
Ale chci zdůraznit: opravdu tím nemířím na nikoho tady na Psancích. Jenom reaguji na tvoji tezi, že každý by měl zkusit básnit a publikovat. S poezií se podle mě zaplete jenom poměrně úzká skupina lidí, do které my všichni tady evidentně patříme, ale pro většinu je to naprosto mimózní záležitost. A to nezmění ani láska.

mě rozesmála, milá :)

Působivá. Nejsilnější je pro mě začátek, pak se ta myšlenka jakoby rozplývá ve vzduchu, někam si plyne, ale vlastně to k tomu patří...

hezké :)

Připadá mi to poněkud zmatené, hlavně ta závěrečná výzva - to je náhlý přechod k antimilitarismu nebo jenom nouzový rým? A co že to hrdina mění ve verši "ať má hrdina ve zlatě další mění"?

Pobavila, ale teda chudák moucha, když má dojídat celou snídani :D.

Připadá mi, že je toho hledání až moc. Že něco hledáš dlouho a marně, se dá vyjádřit i jinak než délkou básně, pro mě je to nesoulad mezi množstvím slov a myšlenek... vlastně jen jednou myšlenkou, která je vyslovena už první slokou. A "proč k Tobě nepřicházím" mi zní divně, promiň.

Líbí se mi myšlenka spáleného ticha. Hezky se to zakulacuje, cyklicky uzavírá, takže nic nepřečnívá. Jak je u tebe zvykem, úsporné a všeříkající. Nic než chvála mě nenapadá :).

Moc se mi líbí, má (bohužel) aktuální námět, vypiplanou formu a pádný závěr, který krásně rezonuje. Jenom detail: chtějíc je tvar přechodníku pro ženský nebo střední rod, v mužském je to chtě nebo chtěje.

DDD: Díky, jsem ráda, že to vidíme podobně. Jenom to zapojení rozumu možná chápu jinak. Určité zmatení mi v poezii nevadí a dokonce myslím, že jí občas sluší. Jak sám píšeš v jiném dnešním komentáři, v básni má být i trocha tajemství a nevadí, když čtenáři chápou sdělení různě.
Ale já bych šla ještě dál než ty, podle mě i autor má právo racionálně tápat a vyjádřit básní své zmatené pocity, aniž by byl povinen je následně vysvětlovat. Jeho dílo mluví za něj a někdy lze k racionální podstatě sdělení dojít až spojením životní zkušenosti autora a čtenáře.

loner: Já děkuji za tvůj příspěvek do diskuze :).
Termín introvertní exhibicionismus se mi moc líbí, konečně chápu, co jsem :)).
Taky myslím, že tady na Psancích je spousta drahokamínků, vybroušených i nevybroušených, a jejich objevování je příjemná a napínavá hra.
Jenom s tou poslední myšlenkou nesouhlasím. Ne každý zamilovaný dokáže napsat hezkou báseň a asi je i dobře, že se o to každý nepokouší... nebo aspoň že ty pokusy nezveřejňuje :). Snad každý se někdy v životě zamiluje, ale tohle z něj básníka ještě neudělá. Naopak básník dokáže věrohodně napsat zamilovanou báseň, i když zamilovaný není. Ideální kombinací ovšem je zamilovaný básník, to potom může vzniknout i nějaký ten drahokam :).

kmotrov: Z tvého popisu se zdá, že jsi pro sebe ideální mix hlavy a srdce už objevil. A ne, opravdu nejsi ten srdcař v mém pojetí, naopak to na mě už dlouhým procesem pilování dělá dojem, že na konečné podobě tvých děl se víc podílí rozum. Vlastně i ta múza, která tě musí navštívit - co je to? Jenom emoce, třeba když se zamiluješ, zapůsobí na tebe silný zážitek atd.? Nebo to může být i rozumová inspirace, nápad na slovní hříčku apod.?
Každopádně děkuji za komentář i zajímavé literárně-historické souvislosti.

puero: Jo takhle to myslíš :). Diskuze k básni "O nás" asi opravdu byla tím posledním impulsem, ale o tomhle uvažuji už delší čas. A jsem moc ráda, že se do debaty nakonec zapojilo tolik lidí, díky všem :).

puero: Dík za názor! Myslím, že si až tolik neprořečíme. Jasně, že emoce do poezie patří, ale nezbytné jsou jen na straně příjemce. Síla básně není v emocích, které autora vedly k jejímu napsání, ale v emocích, které báseň vyvolává u čtenářů. To jsem myslela tvrzením, že hodnotu díla určuje čtenář... samozřejmě ne jeden, co tomu třeba nerozumí, ale hromada čtenářů (nechce se mi říkat škaredě masa) za pokud možno delší čas.
A jaká diskuze na jakém místě je podhoubím této úvahy?

Severak: Díky za komentář a souhlasím. Rozum i cit jsou potřeba a ideální je najít ten správný mix. Ale zatímco rozum se za určitých okolností bez citu obejít může, cit sám o sobě nefunguje.

gabkin: Díky na návštěvu i zajímavé zamyšlení. Je to, jak říkáš, jsme tady amatéři a hlavně pro radost, která pro každého může spočívat v něčem jiném. Já popsala pouze svůj úhel pohledu a záměrně jsem ho trochu vyhrotila, abych vyprovokovala diskuzi, což se opravdu povedlo :).
Zaujala mě tvoje libůstka nacházení prázdných slov, protože tohle zkoumání mě taky baví. Někdy má slovo pouze dekorativní funkci, nebo hůře jen funkci rýmovací, ale zručný autor i tohle dokáže zamaskovat a z díla mu nic ven netrčí.
A k tvému závěrečnému postřehu - tak jednoznačné to myslím není. Básnění na zakázku za bolševika byla samozřejmě degradace, z poezie se stalo prachsprosté řemeslo. Ale nejen tehdy se básnilo racionálně, tahle debata rozum versus cit je vlastně hodně stará. Poe napsal svého Havrana právě jako důkaz, že k poezii lze přistupovat čistě racionálně, a podrobně jeho vznik popsal ve Filozofii básnické skladby. A Havran se do historie zapsal určitě. V životopise lorda Byrona se dovídáme, že většina jeho slavných děl vznikla prostě proto, že mu v Itálii už docházely prachy. Současným příkladem jsou třeba písňové texty, což je vlastně poezie psaná čistě na zakázku, podřízená přísnému řádu a s emocemi, které autor psal na míru interpretovi - a stejně některé mají neskutečnou sílu.
Takže ano, autor zmítaný životem a emocemi to asi má z jistého pohledu lehčí, ale myslím, že to není nezbytnou podmínkou :).