Je-li to přání
dítkem upřímnosti,
srdce Tvé, paní,
pravou lásku hostí!
;-*

vanovaso:
Ze vší té hloubky hlava se až točí,
však vzdát se lásky? Tak to teda ne!
Chci líbat Tě a touhu pít z Tvých očí,
než v extázi se spolu spojíme...;-)

vanovaso: vanovaso:
Čtu to a trochu zmaten jsem,
však odtrhnout se nedokážu
dřív, než s posledním písmenkem,
teď obdiv svůj do veršů vážu...
;--*

vanovaso: Ty jsi byla v nemocnici a na přístrojìch?

V každém snu je ukryt kousek reality...;-)
Anebo tomu alespoň chceme věřit!

Čtu to bohužel až teď, takže Ti už jen mohu přát, aby ses vyrovnala co nejdříve s tím, co přišlo...;-*

Tolik láskyplné něhy v jednom jediném ženském srdci...;-)
Ano, přejme si svítání...

vanovaso: Čtu si Tě pozpátku a postupně si skládám střípky pocitů do jedné velké mozaiky, kterou jsi Ty sama. Jsi taková nesmírně citlivá duchovní bytost, to se mi moc líbí a přitahuje mne to! Tvá dílka jsou velice sugestivní...;-)

Láska je věčná!;-*

vanovaso: Jak jen Ty umíš milovat!;-)

vanovaso: Je to krásné vyznání a já se přistihl, že závidím nebožtíkovi Tvoji neskutečnou lásku!;-)

vanovaso: vanovaso: U satana, to je ale láska!
Přemítám, je-li horší, odejde-li někdo milovaný z našeho života do nenávratna, nebo když se jen rozdělí naše životní cesty a zůstává byť jen teoretická naděje, že se třeba zase někdy spojí?
*Nu, nemyslím si, že zrovna pro mne bude někdo ještě truchlit.;-(

vanovaso: vanovaso: Zdá se mi, jako bys to psala o mně...;-(
Víš, člověk se může navenek změnit směrem k pozitivnímu myšlení, může psát optimistické básně, najít v sobě sílu a víru pro druhé, být jim vrbičkou i morální oporou, má pro ně spoustu dobrých a funkčních rad, ale v sobě si nosí stigma vlastního selhání, dovede být toletantní k druhým a zná kouzelnou sílu odpuštění, jen odpustit sám sobě nedokáže a má strach, že by mohl rozmnožit počet nešťastných, kdyby se pokusil znovu někoho vpustit do svého života...Prostě chybí ta víra v sebe...;-(

vanovaso: Máš pravdu, ale někdy je to zatraceně těžké odpustit sám sobě, že se něco nepovedlo! Člověk si vleče kříž svého selhání, ono stigma toho, kdo neuspěl a zpackal si svůj život vlastní nevírou i přílišným pesimismem, srovnává se s těmi, kdož, ač hloupější než on, jsou nakonec úspěšní ve všem, na co sáhnou a říká si: K čemu mi byla inteligence i talent na mnohé, když jsem to neuměl využít a dotáhnout k úspěchu? A tak tiše rezignuje a stáhne se do ústraní...Proč by měl ještě rozmnožovat počet nešťastných? ;-(

vanovaso: A to se Ti zdá málo, paní So z Vany?;-)

vanovaso: vanovaso:
Ani já tužku nepoužívám,
prsty mé také klávesy spíš znají,
či na dotykáči si naťukám
nápady, které v mojí hlavě zrají...;-)

Co takhle dát si špenát?;-)

vanovaso: Až mi to vyjde, hodím Ti balíček tužek na IPP...;-)

vanovaso: Promiň, neměl jsem se tak vykecávat, když snad stačilo prosté: Raději Tě vnímám srdcem, k odborné kritice mi chybí teoretické základy! A u Tvých dílek si srdce přijde na své!;-)))

vanovaso:
Poděkování něžně hladí,
lítost, ta zatne ostrý spár,
když kamsi odešlo již mládí
a srdce zná jen suchopár...
;-*