Některá přání se občas i vyplní...Vítej zpátky, Sidi! :-)

koiška: Díky! .-)

Nikytu: Neboj se, naděje umírá poslední! Což znamená, že my už zaklepeme bačkorami a ona stále ještě bude žít! Ale je krásné zemřít s nadějí...:-)))

Nikytu: Vážně? To jsem netušil, že mám u Tebe takový úspěch! Jen jsem se bavil a tak nějak doplnil předkládané informace o parodii na jistou častou reklamu...:-)

Nikytu:
Život je bojem s větrnými mlýny,
vítr se do lopatek opírá,
však nemá sílu vyhnat z duše stíny,
a duše marnou touhou zkomírá…

Tam uvnitř zuří přeukrutná bouře,
má mnohem více síly než se zdá,
a mysl tvou zas mučí temné splíny,
ploužíš se světem, žiješ jak se dá…

A bláhovou zas otázku si kladeš,
zda ještě Eden někde nalezneš,
do svého srdce vkrádáš se jen zadem,
bráníš se přiznat, jak moc Lásku chceš…

koiška: Díky! K čemu by taky bylo ošklivé, že? :-P

Nikytu:
I já s tím měl kříž,
jak už velmi dobře víš,
to oběd byl již.

Nikytu:
Nedá ti spáti,
čas noci se již krátí,
sny zaplašil den...
:-)

PrimaDen: Máš pravdu, asi to moc rozvádím...:-(

PrimaDen: Moc krásné? To už jsem od Tebe dlouho nečetl...:-)
Pokud myslíš ten vysvětlující komentík korálkovi, jen jsem ji chtěl povzbudit, aby to taky zkusila. :-)

korálek:
Děkuju Ti, korálku! Zase jsem si jen hrál na zadání v té nesoutěžní veršotepárně. Na chvilku jsem se zamyslil nad těmi slovy a faktem, že se mají střídat sedmi a jedenáctislabičné verše, i když forma jinak není nijak definovaná. Já volil klasiku: střídavý verš. Napsal jsem první verš, vzápětí ho změnil a pak už mi srdce samo diktovalo...:-)
Netušil jsem, že bys chtěla být uvnitř! Nu, třeba jednou napíšu i něco jen o jednom spřáteleném korálku...:-)))

korálek: Moc krásný ne! Opakuje se mi tam dvakrát dát!:-(
Mám nějaký filozofický den, např. u vanovaso, i u Nikitu. :-)

Nikytu: A než se pustíš do mileneckého či přímo manželského džuda, musíš zvládnout školu pádů...
Ovšem někdy je bažina života tak hluboká, že než narazíš na dno, často tě to bahno zadusí...
Ano, neproklínejme temnotu a zapalme raději byť malou svíčku! A pak si vezměme příklad ze světla a odražme se taky...:-)

Nikytu: Strach ze selhání v očích milované osoby je ten největší brzdič našeho rozvoje, ale naše touha po tom druhém nás zase nutí, abychom hodili za hlavu důstojnost a tropili i blázniviny...:-P

Nikytu: Jenže někdy člověk až příliš váhá, zda má či nemá škrtnout sirkou, vlastně fosforkou...(Sirky už se nedělají, jejich slabinou bylo časté samovznícení třením...):-)
Zrovna jsem to řešil u vanovaso...:-P

Máš pravdu! Život se někdy podobá nonstop přehlídce promarněných příležitostí. Člověk občas má velkou potřebu a touhu pohladit, políbit, sevřít pevně v náruči, zvednout a zatočit se se svým sladkým břemenem dokola...Jenže až moc řeší otázku, co bude dál a nechá si proklouznout mezi prsty kouzlo okamžiku i šanci na něco krásného...o_O

Jen jestli si to jen nenamlouváš!
Nu, přeji ti správného potapěče...:-P

Ano, mohu se cítit tam uvnitř raněn a s tím pocitem sotva něco udělám, ale mohu se také svobodně rozhodnout, jak tu bolest budu vnímat, jak se k ní postavím a zda jí dovolím, aby ovlivnila celý zbytek mého života, nebo ji z něj jaksi vytěsním...:-)

Pij víno života plnými doušky,
ni kapka ať nazmar nepřijde snad,
neboj se vichřice, neboj se bouřky,
a zaplaš myšlenku: "Nemilovat"...
:-)

Čím to, že někdy tak snadno vykouzlíme úsměv na cizí líci a zažíháme slunce v cizí duši, zatímco v té naší vládne smutek a věčná temnota? :-[