vnímám článeček jako úvahu v nadprůměrném ženském časopisu, vůbec si nemyslím že je podřadná, je to jen tvé uvažování, tvůj názor, tvůj pohled, úvaha není od toho aby byla objektivní, ale pravda je že s touhle také nesouhlasím, chápu že rozvíjíš to co píšeš v anotaci a v závěru, to už jsem někdy někde četla, nebo slyšela a i to mi přijde jako blbost, já myslím že naopak ve vztahu jsou spokojenější muži, jsou línější, pohodlnější, dle mé zkušenosti rychleji stárnou...ale to je zase jen můj názor, v podstatě si myslím že muži své štěstí méně řeší, oni tak proplouvají a na otázku zda jsou šťastní mnohdy ani neodpoví, ale ženy jsou více schopné dělat cokoliv pro své štěstí a proto možná se snadněji vyjádří že jsou šťastné. No myslím že pod tím dílkem máš tolik komentářů že se víc rozepisovat nebudu, v podstatě by se dala rozebrat každá věta

fakt příjemná melodie :-) no co k tomu, ale jo občas to chce se odpoutat, moje kamarádka tvrdí že to jsou hormony:-D

někdy jsou lepší menší přání, nápadité :-)

i takový stavy někdy přijdou...líbí

báseň možná díky té fotce působí tak klidně, slova se ale zvláštně vrývají, mám z ní příjemně melancholickou náladu, dík

tohle je prostě originál, čtenář se chytne a zase se ztratí a přemýšlí a pak si řekne, jo je to tam, tohle je prostě život a věří ti každou řádku, protože ten text vtáhne a nepustí je v něm láska, tápání, ironie, pesimismus, optimismus, je to často o ničem a o všem, jenom mě mrzí že neslyšim tu melodii :-D

Homér: proboha co sem to napsala to ten můj mobil :-D ne páteř, ale bez srandy mám hnutej obratel a zlomenou jenom pánev, no chtěla jsem závodit, přecenila jsem se, moje chyba, budu v pohodě, chci, ale prej až příští rok, ale tomu taky nevěřím, žiju :-)

Amelie M.: už jsem je trochu pročetla, no můj pohled tam nevidím, bavíte se o nevyléčitelně nemocných, můj názor podložený zkušeností je že ne každý v dané situaci dělá vše proto aby se vyléčil, ale to je dáno samozřejmě tím jak jsme odlišní někdo je bojovník, jiný je ufňukaný, další má prostě svojí nemoc rád, je to jediná možnost jak na sebe upozornit, vůbec nemluvím o nevyléčitelně nemocných. Mluvím hlavně o tom jací jsme v době před nemocí takoví a znásobeně jsme v době nemoci a ty se hned nečerti :-)

Amelie M.: já jsem se komentářema neprokousávala, četla jsem popravdě jen tvůj první, víš mě to napadlo hned, mám tu zkušenost z blízkého okolí a mně se moc líbí celá ta jak jsem taky zjistila až teď povídka je v ní toho hodně na uvažování ale ta vy už je Singuláris hodně k uvažování a vzhledem k tomu že aktuálně ležím v nemocnici se zlomenou páteří padl mi do noty

Ale co mě nejvíc zaujalo je odstavec hned pod tímhle, naprosto skvěle vyjadřuje mojí současnou situaci. Chybovat je lidské a díky, díky že jsem dostala druhou šanci...žiju. Ano žijeme nedokonalé životy, nikdo nás neučil jak je dokonalé žít, učili nás zase jen ti co žili svoje nedokonalé životy, děkuji za tvoji úvahu líbí se mi

Amelie M.: a mně se zrovna ta pasáž líbí, a dokonce oceňují že je v ní vyjádřeno přesně to co jsem nedovedla pojmenovat, jsou lidé kteří nemoc přijmou babrají a mazlí se s ní, nebojují a přitom měli šanci na výhru, ti si opravdu nezaslouží solidaritu, nebojují, nedělají prostě nic, se svojí nemocí sžijou, nesnaží se a ještě očekávají zájem okolí

Blbne mi mobil, měla jsi být na srazu, možná vzhledem bys tam našla jednoho poetu a pak blázny s velkým srdcem :-)

Hm, tohle jak znám Orionku bude trochu hlubší, nejde jen o toho rozervaneho, zoufalé poetu. I když si myslím že to je ten opravdový z nás, jednou jsem napsala ze jeden zdejší psanec je možná tím největším poetou z nás,je to právě proto že jeho básně jsou plné nepochopení, hledání,

Všechny ty oči tváře ruce klíny, schováno je v ní daleko víc než jen dva mrtví básnici (stejně jsem je nenašla :-) Víš proč mam ráda tvoje básně, protože je v nich tvoje moudrost a vždycky mě tak odzbrojí že nemam co říct, ale tady se mi líbí ten styl který si básničce dala, rýmy a prostředek k zamyšlení. Včera jsme jeli kolem hřbitova a bylo tam spousta aut, říkám: Asi nějaká akce, no všichni se začali smát ale mě je to jedno, já na dušičky nehraju, víš, já na ty zemřelé myslím tak občas, jak mě to napadne...

Asteroidů se nebudu dotýkat, ale tvoje báseň se dotkla mě, to stačí

A proto pro všechno přesto stojí za to žít, dík

Za takovými básněmi sem vždycky ráda zajdu a mám opravdu radost když tu najdu něco od tebe, ač je to neradostné, a nejen obsah je to co na té básni zaujme, ale i styl, nenásilný a přitom vymazlený, ale to musí být v tobě, to se prostě nedá naučit, básni věřím a nikde nic nepřebývá ani neschází

Jasně že budem...opravdu melancholické, ale konec mi vyloudil úsměv na tváři, dík za něj, a taky za ten klavír, i mně se moc líbí, jinak také nacházím v tvé tvorbě určitou změnu, ale asi jako máme různá životní období, tak i tvorba se mění, já třeba teď nepíšu nic, ale nevadí mi to

Vidím titul a vím žes to napsal ty, to asi že už vím kdo si, dík za úryvek věnovaný mě, nedělám si z ničeho nic, to proto že všechno bylo jak má být a užila jsem si to, jako všechno co si užít chci, konečně vím že tvoje básnění je o lásce k životu, bezva

Nechť je z nich kostní moučka, nezasloužíš si žádnýho