taron:To je to co jsem považovala ve výchově za nejdůležitější, pohladit, povzbudit, zdůraznit, že oni jsou ti nejdůležitější, jedineční. Vštípit dětem správné hodnoty, pomoci jim nalést smysl života, mluvit, mluvit, mluvit. Dnes jsou dospělí. Jedineční, sebevědomí až moc, ale jsou spokojení, mají spoustu zájmů a já cítím že jsou šťastní a to je pro mámu to nej. Ne každá máma to tak vnímá. Některá máma má sama spoustu svých starostí, není schopna převzít ještě starosti dětí, je nemocná a jsme v tom bludném kruhu.

black.heart: předpokládám, že neslučuješ psychiatrii s psychologií a s různými terapeuty. A to je ono. U nás donedávna nefungovala dostatečná síť různých poraden, psychologů, psychoterapeutů. Skoro bych si troufla říct, že u nás je to v plenkách. Často, do ne tak nedávné doby praktik napsal nějaký lék, protože pacient to tak chtěl. Hlavně mě neposílejte nikam, ještě by si lidi mysleli že jsem blázen. Za socialismu to musel mít člověk fakt štěstí narazit na dobrýho odporníka přes psychologii, spíš fungovali u dětských poraden, u manželských, v nemocnicích a stejně zřídka. Pak se to začínalo rozjíždět a řekla bych že je to i přístupem veřejnosti. Zaplatí si, pokud tam není poslán psychiatrem nebo praktikem. Ale už se začínají předhánět. Jo, v Americe mají psychology i pro zvířata. U nás si konečně začínáme uvědomovat, že nemoc duše jde ruku v ruce se somatickým onemocněním. Kolik znám somaticky nemocných a jsem přesvědčena že prvopočátek jejich problémů je v nemocné psychice.

Co to je? Směsice překotných výlevů, zdánlivě bez ladu a skladu, které mají rub i líc a je v nich hromada moudra. Prostě takový kopanec reality. Jo, taky už mě napadlo že bych něco z toho mohla slyšet v dobrym filmu.

Tohle mě taky vždycky strašně dojme. Zvířátka jsou pro mě přátelé. Kvůli tomu abych nepřejela pejska jsem jednou skončila v pangejtu a pěkně si zdevastovala autíčko, ale pejsek přežil. Teď zase po ránu si hrají ptáčkové na silnicích u nás jsou jich celá hejna. Vždycky koukam do zrcátka jestli stačili všichni odlétnout. Tedy naprosto chápu tvé rozpoložení.

kmotrov: Štěstí je relativní, je to poloha naší mysli. Určitě i já mám období horší a zase lepší. Různé životní etapy, ale já jsem v podtatě optimista a šťastný člověk. Věřím v sílu podvědomí, ne absolutně, ale věřím. A jsem přesvědčená, že většina toho co se kolem nás děje je díky nám a my to ovlivňujeme. Jsem nevěřící, věřím v sebe, a jsem moc pokorná k tomu, že můj život a život mých blízkých není protkán žádnými osudovými tragédiemi. Vždy zdůrazňuji, díky za to.

black.heart: Bohužel i psychiatři a psychologové jsou jenom lidé, ač vzdělaní a zkušení mýlí se, není jednoduché diagnostikovat správně psychiatr. pacienta, často se hledá a hledá a děje se i to, že člověk léčený spáchá a dokoná sebevraždu, ne jen manifest. Je to smutné, ale je to tak. A chápu to. Pacienti často neřeknou vše a to jsem přesvědčená. Přetvařují se, kamuflují, mají teatrální vystupování. Simulují a disimulují, je těžké se v tom orientovat.

Devils_PIMP: Lusy: Díky, ve 23 letech ukončit život to je zoufalý čin. Stalo se 1.8. kousek od nás, kamarád mých dětí.

black.heart: Upravila jsem poslední dvě sloky, moc děkuji, za všechna slova

kmotrov: Jasným vzkazem, snad s přínosem do budoucnosti. Tím bylo myšleno to poselství. Uvědomit si že tito lidé tak samotní, nešťastní, zoufalí jsou okolo nás a někdy by stačilo málo. Rozpoznat ty nešťastlivce, trochu pomoci, říkat jim jak jsou dobří, jak si jich vážíme, jak jsou jedineční. Je mi moc líto když toto neslýchá mladý člověk od své rodiny, pak těžko hledá uplatnění v životě. Nevěří si, je sám a hledá, on našel pro sebe tu správnou cestu. Třeba někomu otevřel oči. Jenže tak to asi vnímá někdo jako jsem já. Nevim. Kdysi jsem chtěla spasit svět, ale už vím že to nejde.

alexis: Kakuzu: taron: Je to smutné, asi vysvobozující, měl by nešťastný život, díky

Všichni jsme pocestní, ale ten tvůj je zatraceně smutný.

Jsi přece básník
rozervaný poeta
myšlenky zevnitř
chtějí do světa
musíš je pustit
s písmenky si hrát
nutí tě pořád
psát a psát a psát

Moc dobrý nápad.

No já v tom vnímám naprosto jasné konstatování. Mísí se tu milenčiny, matčiny a vlastní vize, ta pokora je pro mě pochopitelná. Určitá pokora k této formě žití, života těžšího díky morálním předsudkům. Krátké a výstižné.

Jen abys věděla, čtu. Pořád je důvod.

Teda! Začínám číst, očekávám vzrušení a místo toho se tady směju. A ještě jsem pohoršena, že nic nemá vědět tvoje žena. Tolik pocitů z tak krátký básničky. Fakt povedené.

Ó, to znám, když už si člověk říká mám to za sebou, tak v tom zase lítá. Jsou to hajzlíci a my je za to milujeme. Sakra! Pěkné.

Vtip jí nechybí (-:

Usmívala jsem se od začátku do konce, hned jsem věděla že to bude kulišárna, čekala jsem transvestitu, taková je moje fantazie.

Zmatená, zajímavá to bylo řečeno. Já ale chápu o čem je, alespoň myslím je pro mě hlavně o beznaději. A když si ji přečtu znova tak na konci tu naději cítím. Zkrátka, mam ráda básně takové ty nejasné, vnímat je můžeš podle svého rozpoložení.