Vnímám příběh, útržky, emoce... valí se to na mě a je to skvělý, cítím to. Ještě se sem budu muset vrátit.

Ufff, ten závěr, to mě úplně sevřelo, takové křehké a zranitelné zašeptání do ucha. Další klenot.

Tohle je skvělý, silný, plný zajímavých obratů a metafor, které uchopují neuchopitelnou bolest do křehké krásy. I když je téma hodně těžké, moc se mi líbila, formou i myšlenkami.

I po letech skvělá.

Zajímavý propojení, zaujala mě.

Baví mě ji číst i několikrát za sebou, to se mi zas tolik nestává.

Hezký... a stejně mi to nějak připadá jako utopie. Lákavá past, co tě chytí do spárů a nakonec skřípne tvoji duši. Ups. Ale jsem ráda, že to tak nemají všichni.

Něčím mě zaujala. Takové mikro zachycení momentu - nejsme dokonalý, možná i máme nějaké problémy, ale jsme tu. To je vlastně hezký.

Hezká. To je nejlepší, být v tom co je a dovolit si nic dalšího neočekávat.

Vytiskla bych to a anonymně vyvěsila někam na veřejný místo v tvojí rodný hroudě, ať je to kdekoliv.

Líbí se mi. Zvlášť první část je skvělá a moc dobře tomu pocitu rozumím.

moonell: Moc děkuju. :-) A k tvému pozorování - já doufám, že nepokořil. Ale otevřel témata, na které sama nedohlédnu. A to je dobře. Protože se na ně můžu podívat a zpracovat je. Z relativně bezpečné vzdálenosti. Takhle na to aspoň nahlížím já.

Miras2250: :-) Je to pravda, člověk může odsypávat i sám a s překvapením někdy zjišťuje, že to stačí. Díky moc za milý komentář.

Brigita: Díky!

človiček: Vím, že to asi myslíš dobře, ale ne, s pýchou to fakt nemá nic společného... a ne, "ženich" není řešení (ani jiných problémů ostatně). Docela mě štve tenhle předpoklad společnosti, který je nám furt předsouvaný a vytváří dost tlak - a moc to nepomáhá, když si člověk z jakéhokoliv důvodu zvolí samotu. Většinou když si ji zvolí, má k tomu důvod, i když ho ostatní nemusí vidět nebo mu nemusí rozumět. Nepomáhá to ani tehdy, když si člověk samotu nezvolí, ale prostě se mu nedaří najít vhodný protějšek.

koiška: Trochublázen: Psavec: Díky za čtení a milá slova.

moonell: Průtrže nevadí, naopak. Tenhle mrak je ale nebezpečný a vždycky když si myslím, že už jsem se ho zbavila, zjistím, že tam pořád je. A když si myslím, že jsem ho přijala jako součást své identity, znovu mě něčím překvapí - tedy tím, že v ten moment, kdy převládne, to co normálně vím, najednou nedokážu vidět.

Terri42: puero: Psavec: Orionka: Neu: koiška: človiček: Díky všem za milé komentáře, popravdě jsem se trochu styděla jít s touhle ven... je hodně niterná (ještě víc, než moje jiné, a to už je co říct :D).

Psavec: človiček: Děkuji.

LadyLoba: Ona ve skutečnosti o kouření vůbec není :-) Jsou to jen kulisy, metafory. Spíš jsem se snažila vyjádřit takový vnitřní stav na pomezí, kdy je člověk v něčem zacyklený a nedaří se mu z toho vystoupit, už to odmítané začíná pomalu tušit, ale ještě nezvládne udělat ten krok ven (i když ví, že mu to škodí). I tak díky za čtení. :-)