Jedna pesimistická...

Už jsem si kdysi podobnou básničku napsal. Ale kdykoli se do těch míst dostanu, přepadají mě stejné pocity. Mrežnica je jednou z nejkrásnějších řek Chorvatska. Od dob občanské války má zaminované břehy. Nádhernej a strašně smutnej kraj plnej slunce, vůní, bylinek, vodopádů, ale taky opuštěných rozstřílených domů, pomníčků a všudypřítomných cedulí s lebkami.

Iterum pro absolutorium.

Prostě někdy je člověku neveselo.

přiznejme si to sami, není vám jich někdy líto?

Nedalo mi to, pro DP a pro ostatní. A hlavně pro ty, místo nichž teď svítí ta světýlka při silnicích. Za chvíli sedám do auta, pojedu kolem nich a budu na ně myslet, jsem v tomhle strašná.

po dlouhé době něco, s čím jsem spokojená - obraz na téma smutek

I když je vše tak, jak má být, stejně někdy myslí prolétne ono "a co kdyby..." Je v ní skryto vícero úvah, ponechávám na čtenářích, co v ní objeví...

Neděle, těsně před rozedněním, zima, ticho... a osamělej muzikant, kterej přišel o nástroj...

Trochu tragické,hůř pochopitelné dílko...zase můj styl...:-)

Hrozně jednoduchá, navzdor svým předsevzetím jsem ji teď napsala a hned ji sem hodila. Napadla mě v souvislosti s jedním komentářem.

(zimní, smutná, aktuální...)

- hlavně žádné slzičky, je to jen básnička -