Jaká je pravděpodobnost, že ti tvoje bývalá přítelkyně domluví rande se svým kolegou, který je zároveň její kamarád?
Občas přemýšlím, v jakém to vlastně žiju vesmíru.
Zapomínám svůj věk a prostě žiju.
Beru si všechno, co mi život nabízí a přestávám se tolik ptát, jestli bych měla, neměla, mohla nebo nemohla.
Někdo mi řekl, že hledám blízkost.
Intimitu.
Možná má pravdu.
Jenže já moc dobře vím, že před ní zároveň utíkám. Je to zvláštní druh rozporu. Chtít něco, co tě současně děsí. Toužit po něčem, před čím máš připravený všechny únikový cesty.
Děsí mě usínat v objetí.
Ten okamžik, kdy už není co říkat, kdy zhasne světlo, přestaneš mít pod kontrolou vlastní výraz a někdo je najednou tak blízko, že se před ním nedá schovat ani za humor, ani za ironii, ani za větu, že přece o nic nejde.
A stejně jsem se tomu vystavila.
Možná jsem jen potřebovala zjistit, jak na tom vlastně jsem.
Jestli už jsem připravená usínat vedle jedný osoby. Jestli dokážu někoho pustit do svýho prostoru, nejen do postele, ale i do těch tichých míst v sobě, kam člověk běžně nikoho nepouští.
Anebo jestli jsem pořád ve fázi, kdy si královna bere vše.
Zatím to druhý.
Usínání je hezká věc. Dokud někdo nezačne chrápat, dýchat příliš nahlas nebo se tvářit, že postel patří automaticky oběma stejně.
Romantika má zkrátka svoje limity.
A pak je tu ještě jedna otázka. Pokud se do toho nezamiluju, znamená to, že bych se o to vůbec neměla pokoušet?
Asi.
Nevim.
Možná jsme si zvykli hledat v každý zkušenosti nějaký vyšší smysl. Jako bychom si museli předem ověřit, jestli z toho bude vztah, láska nebo alespoň nějaká životní lekce, abychom měli pocit, že jsme svůj čas nepromarnili.
Jenže co když některý věci nemusí nikam vést, aby stály za to?
Co když nemusí mít pokračování, aby byly skutečný?
Zvednu se ze svý sedačky, na který jsem strávila celý den a jedu přes půl Prahy na jídlo za kolegou mojí ex.
Je neděle. Osmnáct hodin.
„To je hezký, že jsi dorazila, i když to máš přes půl Prahy.“
„Jo, já vím. Kdyby ses mi nelíbil na fotce, tak nikam nejedu. Chtěla jsem se přesvědčit, jestli to, co vidím na fotce, odpovídá tomu, co uvidím naživo. A to, co vidím, zatím docela sedí.”
Tři hodiny seznamování jsou u konce.
Myslím, že všichni víme, proč jsem přijela. Nebo jsme si to aspoň všichni mysleli.
Proč čekat na třetí rande, abys zjistila, jestli tě někdo přitahuje.
Zůstávám přes noc.
Odcházím v půl dvanáctý a jedu rovnou do práce.
A cestou se sama nad sebou směju. Kroutím hlavou, jako bych právě udělala něco, co bych od sebe ještě před pár lety vůbec nečekala.
Připadám si, jako když mi bylo dvacet.
Žádný velký plány. Žádný tabulky, kam si zařadit dalšího člověka. Žádný přemýšlení, jestli tohle náhodou není začátek něčeho, na co ještě nejsem připravená.
Jen já, jedna neděle, trochu spontánnosti a život, který se očividně rozhodl, že mi nebude nic vysvětlovat předem.
A pak mi dochází jedna podstatná věc.
Byla jsem třináct let ve vztazích.
Třináct let, během kterých jsem si zvykala na představu, že blízkost znamená mít vedle sebe jednoho člověka a pokaždé se to nějak rozpadlo a začalo se znova.
Že večery, noci, rána a všechny ty obyčejný okamžiky patří postupně někomu, s kým buduješ společnej život.
A najednou mi dochází, že třináct let je zatraceně dlouhá doba na to, abych si automaticky představovala, že dalších třináct a víc let budu usínat vedle jedný a tý samý osoby.
Ne že bych to někdy nechtěla.
Jen už nechci mít pocit, že to musím chtít právě teď.
Učím se, že život nemusí být jedna dlouhá cesta od jednoho vztahu k druhýmu. Že mezi tím může být prostor. Prostor na poznávání, na chyby, na lidi, kteří v našem příběhu nemusí dostat hlavní roli a i tak zanechají něco, co tam předtím nebylo.
A pak je tu on.
Černý vlasy.
Čokoládový oči.
Černý vousy.
Osmdesát sedm tetování.
Propíchnuté bradavky.
A energie, kterou bych možná měla nechat raději bez komentáře, protože některý věci se vysvětlujou mnohem hůř, než se prožívaj.
Utíká před tím samým, před čím já.
Vím to. Cítím to.
Proto je mezi námi tak snadný rozumět věcem, který jsme si ani nemuseli říct nahlas. Možná poznáš svůj vlastní útěk podle toho, jak rychle dokáže utíkat někdo jiný.
Oba víme, že nechceme nic.
Závazky, očekávání, pojmenovávání a všechno to, co se na člověka začne postupně nabalovat ve chvíli, kdy se z příjemný přítomnosti stane něco, na čem mu záleží.
Nechceme nic, co vlastně chceme všichni.
~ Co když se dva lidi, kteří před blízkostí utíkaj, potkaj a zjistí, že jim spolu na chvíli přestává dávat smysl utíkat?
Šeptá mi do ucha:
„Ja ťa milujem.“
A já už teď miluju, jak reaguje na každej můj dotek.
Na to, jak se mění jeho výraz. Jak odpovídá jeho tělo.
Miluju tu přirozenost. Chemii, která nepotřebuje dlouhý vysvětlování ani seznam věcí.
Někdo říká, že sex bez citů nestačí.
Že člověk nakonec stejně hledá něco víc. Někoho, kdo zůstane, kdo ho obejme, kdo se zeptá, jaký měl den. Někoho, komu může zavolat, aniž by musel vymejšlet důvod.
A určitě mají pravdu.
.
.
Ale,
nechci z kazdýho člověka dělat potenciálního partnera. Nechci v každém doteku hledat příslib budoucnosti. A nechci se nutit do lásky jen proto, že se někde říká, že bez ní je všechno ostatní málo.
**Já miluju život.
život miluje mě.**
Občas přemýšlím, v jakém to vlastně žiju vesmíru.
Zapomínám svůj věk a prostě žiju.
Beru si všechno, co mi život nabízí a přestávám se tolik ptát, jestli bych měla, neměla, mohla nebo nemohla.
Někdo mi řekl, že hledám blízkost.
Intimitu.
Možná má pravdu.
Jenže já moc dobře vím, že před ní zároveň utíkám. Je to zvláštní druh rozporu. Chtít něco, co tě současně děsí. Toužit po něčem, před čím máš připravený všechny únikový cesty.
Děsí mě usínat v objetí.
Ten okamžik, kdy už není co říkat, kdy zhasne světlo, přestaneš mít pod kontrolou vlastní výraz a někdo je najednou tak blízko, že se před ním nedá schovat ani za humor, ani za ironii, ani za větu, že přece o nic nejde.
A stejně jsem se tomu vystavila.
Možná jsem jen potřebovala zjistit, jak na tom vlastně jsem.
Jestli už jsem připravená usínat vedle jedný osoby. Jestli dokážu někoho pustit do svýho prostoru, nejen do postele, ale i do těch tichých míst v sobě, kam člověk běžně nikoho nepouští.
Anebo jestli jsem pořád ve fázi, kdy si královna bere vše.
Zatím to druhý.
Usínání je hezká věc. Dokud někdo nezačne chrápat, dýchat příliš nahlas nebo se tvářit, že postel patří automaticky oběma stejně.
Romantika má zkrátka svoje limity.
A pak je tu ještě jedna otázka. Pokud se do toho nezamiluju, znamená to, že bych se o to vůbec neměla pokoušet?
Asi.
Nevim.
Možná jsme si zvykli hledat v každý zkušenosti nějaký vyšší smysl. Jako bychom si museli předem ověřit, jestli z toho bude vztah, láska nebo alespoň nějaká životní lekce, abychom měli pocit, že jsme svůj čas nepromarnili.
Jenže co když některý věci nemusí nikam vést, aby stály za to?
Co když nemusí mít pokračování, aby byly skutečný?
Zvednu se ze svý sedačky, na který jsem strávila celý den a jedu přes půl Prahy na jídlo za kolegou mojí ex.
Je neděle. Osmnáct hodin.
„To je hezký, že jsi dorazila, i když to máš přes půl Prahy.“
„Jo, já vím. Kdyby ses mi nelíbil na fotce, tak nikam nejedu. Chtěla jsem se přesvědčit, jestli to, co vidím na fotce, odpovídá tomu, co uvidím naživo. A to, co vidím, zatím docela sedí.”
Tři hodiny seznamování jsou u konce.
Myslím, že všichni víme, proč jsem přijela. Nebo jsme si to aspoň všichni mysleli.
Proč čekat na třetí rande, abys zjistila, jestli tě někdo přitahuje.
Zůstávám přes noc.
Odcházím v půl dvanáctý a jedu rovnou do práce.
A cestou se sama nad sebou směju. Kroutím hlavou, jako bych právě udělala něco, co bych od sebe ještě před pár lety vůbec nečekala.
Připadám si, jako když mi bylo dvacet.
Žádný velký plány. Žádný tabulky, kam si zařadit dalšího člověka. Žádný přemýšlení, jestli tohle náhodou není začátek něčeho, na co ještě nejsem připravená.
Jen já, jedna neděle, trochu spontánnosti a život, který se očividně rozhodl, že mi nebude nic vysvětlovat předem.
A pak mi dochází jedna podstatná věc.
Byla jsem třináct let ve vztazích.
Třináct let, během kterých jsem si zvykala na představu, že blízkost znamená mít vedle sebe jednoho člověka a pokaždé se to nějak rozpadlo a začalo se znova.
Že večery, noci, rána a všechny ty obyčejný okamžiky patří postupně někomu, s kým buduješ společnej život.
A najednou mi dochází, že třináct let je zatraceně dlouhá doba na to, abych si automaticky představovala, že dalších třináct a víc let budu usínat vedle jedný a tý samý osoby.
Ne že bych to někdy nechtěla.
Jen už nechci mít pocit, že to musím chtít právě teď.
Učím se, že život nemusí být jedna dlouhá cesta od jednoho vztahu k druhýmu. Že mezi tím může být prostor. Prostor na poznávání, na chyby, na lidi, kteří v našem příběhu nemusí dostat hlavní roli a i tak zanechají něco, co tam předtím nebylo.
A pak je tu on.
Černý vlasy.
Čokoládový oči.
Černý vousy.
Osmdesát sedm tetování.
Propíchnuté bradavky.
A energie, kterou bych možná měla nechat raději bez komentáře, protože některý věci se vysvětlujou mnohem hůř, než se prožívaj.
Utíká před tím samým, před čím já.
Vím to. Cítím to.
Proto je mezi námi tak snadný rozumět věcem, který jsme si ani nemuseli říct nahlas. Možná poznáš svůj vlastní útěk podle toho, jak rychle dokáže utíkat někdo jiný.
Oba víme, že nechceme nic.
Závazky, očekávání, pojmenovávání a všechno to, co se na člověka začne postupně nabalovat ve chvíli, kdy se z příjemný přítomnosti stane něco, na čem mu záleží.
Nechceme nic, co vlastně chceme všichni.
~ Co když se dva lidi, kteří před blízkostí utíkaj, potkaj a zjistí, že jim spolu na chvíli přestává dávat smysl utíkat?
Šeptá mi do ucha:
„Ja ťa milujem.“
A já už teď miluju, jak reaguje na každej můj dotek.
Na to, jak se mění jeho výraz. Jak odpovídá jeho tělo.
Miluju tu přirozenost. Chemii, která nepotřebuje dlouhý vysvětlování ani seznam věcí.
Někdo říká, že sex bez citů nestačí.
Že člověk nakonec stejně hledá něco víc. Někoho, kdo zůstane, kdo ho obejme, kdo se zeptá, jaký měl den. Někoho, komu může zavolat, aniž by musel vymejšlet důvod.
A určitě mají pravdu.
.
.
Ale,
nechci z kazdýho člověka dělat potenciálního partnera. Nechci v každém doteku hledat příslib budoucnosti. A nechci se nutit do lásky jen proto, že se někde říká, že bez ní je všechno ostatní málo.
**Já miluju život.
život miluje mě.**
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.