Bídnice

Volám temné prokletí,
ať se srdce rozletí!

"Upálit! Upálit!" křičel dav zběsile,
za to co udělala jsem tvé rozmilé.
Stále cítím její krev na dlaních svých,
snad pro Vás, pro mě to není hřích.

Dříve či později, sám bys ji umlčel,
udělala jsem to já, abys z cesty nesešel.

"Bídnice, krev máš na rukou!" křičeli, když mě s ní našli,
upálí mě, a popel rozsypou v lese, jak rozhodli starší,
aby Lesů bůh netrestal je, že vzali mu služebnici,
musí spálit semnou i mrtvých růží kytici.

Pamatuješ na naši Tajemnou zahradu?
Prvně obvinil jsi mě,že tam kradu.
Pak jsme se vídali každý úplněk a Nov,
byli jsme tiše, sledovali fontány,nepotřebovali slov.

Náš čas skončil, s Tvou nevěstou z Černého hradu,
zahrada naše, viděla v tom zradu.
Nevěstu zlou, měl jsi si brát,
nemohla jsem jen nečinně stát.

Dýkou s jedovou špičkou zabít Tě chtěla,
dřív já ji vrazila,zbraň vražednou do těla.
"Upálit, upálit!" křičí dav,
Tak dívej se dave, a bav.

Vzplála hranice o půlnoci nad řekou,
slyšte píseň tu odvěkou,
Lesní bůh ať nehněvá se na náš lid,
vražedkyni však museli upálit.

A hranice hořela, neslyšně praskal oheň. Ve změti rudé a kouře, viděla temně hnědé oči Lesního boha ... přišel si pro ni.

Volám temné prokletí,
prožívej sám staletí!