Rozbitá kytara

Pohladil struny, ale ne aby hrál.
Spíš aby s vědomím, že ještě je, usínal.

Třás´se jí hlas - bála se bát
chtěla se ze vší té bolesti vyzpívat.

Vískal jí struny a blues celýmu městu
dal v šíleným staccatu, v jediným gestu.

Měli moc, jakou už jiní nemají.
Ona brala dech a on dával hlas jí.

Že někdo ji jen znemožňoval napříč dnem?
Jim zbýval jenom krok, aby setkali se se Sluncem.

Když jí dával Sbohem, aby zjistil, jestli sílu má,
pak stejně nebyl sám; Ona nezůstala samotná.

Jen jizvy v prstech, které hrdě nosí,
občas šeptávají: Nezapomeň na mě, prosím!

V písních, básních a všem, co se kdy zjeví
je pořád ještě živá...

...ale nikdo o tom neví