Brněnský orloj

STÁDO - pojem říkající
o mase lidí evolučně spící,
kde každý to, co druzí činí.
Hlavně nebýt ničím jiní.

A vezmeme-li UMĚNÍ,
coby fantazii myšlení,
což pro každého bývá jiné,
stádní princip rychle hyne.

Teď PIETU když přidáme,
jako vzpomínku na významné,
vyvstane nám problém celý-
jaký pomník byste chtěli?

Moderna že neletí?
Víc než dvacet století
nám dalo čas na přemýšlení
co je umění a co není...

.
.
.

B: ,,Nejspíš máme návštěvu.“
Řekl setník jenom tak
A zapálil si fajfku,
Jako předtím tisíckrát.
A o čtvrt roku později,
Když ztratil poslední dech,
Nechal ležet tu dýmku
Na hrdých hradebních zdech.

Š: Už jsem přišel o nohy,
O co mě příště připraví
Tohle zpropadený město…
Snad o čest? Kdopak ví.
Teče nám do zákopů,
Ale do bot, to snad ne.
Vždyť město bude naše
Nejpozději v poledne!

B: Velitel se otočil
A křikl do šiků:
,,Tenhle den nebude nejspíš
Nikdy vzorem básníků.
Ač památník mít nebudem,
(Co byste čekali?)
Jako bratr váš vás prosím,
Abyste město nedali!“

Š: Výstřely už dozněly,
Sténání ještě ne
A my si ani nesmíme
Odtáhnout raněné.
Dvacet osm tisíc vojáků
Teď čeká co a jak,
Ta tisícovka chudáků,
Nám dala dost nafrak.

.
.
.

Proto ten černý obelisk
Stojí tam, kde – pokud chcem-
Prý uprchlík a zrádce
Zachránil možná celou zem.
A jestli je to raketa,
Tak ať k nebi vynese
To poselství, jenž střeží,
Než zapomene se.