Krakatice

Vrátil se mi do snu můj pan „vysněný“.
Chce si u mě postěžovat na ženy.
Že jsou všechny jako hejno krakatic,
že se snaží vymačkat mu kyslík z plic,
když ho lapnou těmi svými rameny.

Žádná není nedobytná pevnina.
Žádná není cudná ani nevinná.
Nestojí ho vůbec žádnou námahu,
není tedy k čemu sbírat odvahu,
když mu samy naskakují do klína.

A to prý mu nepřináší vzrušení.
Necítí už vášeň, ani nadšení.
Že zahoří zase brzy pro lásku,
naděje už visí jenom na vlásku.
A tak u mě ve snu hledá vzkříšení.

Mrsknu po něm dva dny starou večeří!
Pohrdavě vyrazím ho ze dveří.
Odmítáním dovedu ho k extázi,
až uvěří, že tu tvrdě narazil,
chapadlem ho bez milosti zaměřím!