První sníh

Padá sníh, je první, mokrý, těžký
a tíží větve stromů, už skoro bez listí.
Kde se vzal, už nikdo nezjistí.
Přiletěl sem? Připlul? Nebo došel pěšky?
Do nížin, stejně jako na vrcholek Sněžky.
Ještě není zima a už nás děsí mráz...
Jen málokdo si všimne bílých světa krás...

První sníh je křehký a vlastně nestudí,
zvolna padá a cosi probudí,
cosi v nás, co neumí se ptát
a vždy nás tak mile zostudí,
cosi, co nikdy nešlo spát...

Stromy kolem náhle se nám klaní
a i v noci cosi kolem svítí.
Bílá je pravda a černé zase lhaní.
Stejně tak ti, co chtěj se ve tmě skrýti.
Ty nemyslíš si, že je to tak?
Vždyť ví to i první sněhulák...

Sníh taje, byl první, vzácný, krátký
a zemi tíží četné kaluže.
Kam odtečou? Sníh zpátky nemůže.
Děvče proč nezeptáš se matky?
A proč poprvé se stavíš na podpatky?
Sníh je pryč a právě proto mrazí.
Přijde tma a všechno nějak zkazí...

První tání vlastně trochu bolí,
bolí tebe a bolí kohokoli.
Je i není to však naše vina.
Sníh taje, když pokropí se solí.
Jen vzpomeň si, co nikdy neusíná...

Už víš kým jsme a tak trochu jací?
Co když to ví jen první sněhuláci?