|
Paralýza jednoho rána
 25.11.2009 2 1211(9) 0 |
Sádrový Splín
Šedivé úterý. 06:30. Ranní káva v začmuzené kavárně na náměstí. Čtu noviny a očkem házím po servírce v námořnickém triku. Vytahuji cigaretu a provinile ji strkám do seschlých úst. Zapaluji. Průhledný dým a hořká chuť tabáku na patře mi dává nepochopitelný pocit blaha. Vyfukuji poslední zbytky včerejší noci. Vůně kávy mi v hlavě skládá černobílé obrazy dnešního rána. Všechno se propadá do opojné melancholie. Nekonečnost okamžiků se mi spolu s nikotinem rozlévá po těle. Jen rachot větráku protíná to syrové bezbarvé ticho. Ze stropu se vznáší mlhavý opar myšlenek utonulých v čase a cigareta pomalu dohořívá. Skrz záclonu vzpomínek a torza mého smutku, hledím přes výlohu na sochu v náměstí. Ta její odevzdanost v kouři komínů působí nezvykle hranatě. V dáli se lesknou rozmazané siluety lidí zastrčených v kovové mlze. Usrknu poslední doušek kávy a obracím list novin. Snažím se zapomenout. Zrnka popela hladí dno popelníku. Dýchám trpkou patinu velkoměsta, která s předstíranou elegancí baletní tanečnice krouží kolem mě. Slepené střípky rána se vracejí zpátky jako polámaný bumerang. Mé staré city jsou zapadlé kdesi v nitru mé děravé duše a já znovu sahám po vybledlé krabičce cigaret. 06:54. Pořád dýchám. Dívám se nahoru, kde klepe mi na hlavu, můj sádrový splín…
Šedivé úterý. 06:30. Ranní káva v začmuzené kavárně na náměstí. Čtu noviny a očkem házím po servírce v námořnickém triku. Vytahuji cigaretu a provinile ji strkám do seschlých úst. Zapaluji. Průhledný dým a hořká chuť tabáku na patře mi dává nepochopitelný pocit blaha. Vyfukuji poslední zbytky včerejší noci. Vůně kávy mi v hlavě skládá černobílé obrazy dnešního rána. Všechno se propadá do opojné melancholie. Nekonečnost okamžiků se mi spolu s nikotinem rozlévá po těle. Jen rachot větráku protíná to syrové bezbarvé ticho. Ze stropu se vznáší mlhavý opar myšlenek utonulých v čase a cigareta pomalu dohořívá. Skrz záclonu vzpomínek a torza mého smutku, hledím přes výlohu na sochu v náměstí. Ta její odevzdanost v kouři komínů působí nezvykle hranatě. V dáli se lesknou rozmazané siluety lidí zastrčených v kovové mlze. Usrknu poslední doušek kávy a obracím list novin. Snažím se zapomenout. Zrnka popela hladí dno popelníku. Dýchám trpkou patinu velkoměsta, která s předstíranou elegancí baletní tanečnice krouží kolem mě. Slepené střípky rána se vracejí zpátky jako polámaný bumerang. Mé staré city jsou zapadlé kdesi v nitru mé děravé duše a já znovu sahám po vybledlé krabičce cigaret. 06:54. Pořád dýchám. Dívám se nahoru, kde klepe mi na hlavu, můj sádrový splín…
26.11.2009 - 19:26ano máš talent zachytit myšlenku na slabé pavučině podvědomí...prosim piš dál nerozdíl ode mě rádobybásníka ty ten cit. máš.
26.11.2009 - 13:45Já to vnímám spíše jako úvahu než povídku. Máš nesporný talent vyjadřovat pocity zvláštními slovy, to se mi líbilo. Jinak, pokud by to měla být povídka ze života, chyběl by mi tam nějaký konkrétní děj, napětí, zápletka. Ale třeba je to jen můj pocit. Rozhodně piš dál.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Sádrový Splín : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Underground
