(ne)promlčeno.

Přes bílou zebru nataženou v Dejvicích
stejkaj potoky slz (ne)promlčenejch přátelstvích
(přátelstvích překonávajících oceán),
řekni,
že tohle je jenom další špatnej večer...
Kopu do prázdný krabice od mlíka,
lesknoucí se dlažba v prázdný ulici,
jenom pár nechápavejch lidí
kroutí hlavou..
nad šťastným dětstvím.
(!!)

Kvete ve mně květ,
(ten z těch, co neodkvejtaj)
je tak trošku do fialova,
ale víc do barvy tmavejch očí,
pronikavejch,
dvou špendlíků,
dvou mandlí v čokoládě,
dvou záchrannejch kruhů na širým moři.
Některý krásný věci jsou nesnesitelný,
zdrháš před nima,
zdrháš před štěstím,
protože se bojíš,
toho, jak to tak dopadá...
Oba máme strach.

Padaj velký slova,
velký sliby,
sliby věčnosti,
nepřekonatelnosti,
lásky,
nad pěnou v hrnečku,
nad příliš sladkým tvarohovým dortem.
Některý věci nemaj konce.
Některý chvíle nejsou určeny k pominutí.
Některá přátelství nejsou vhodna k loučení.
A i kdyby...
já nechci.