Nepochopená

Věci končí, cyklus devíti se uzavírá.
Jen mé srdce stále bolestně hledí do nebe.
Byla zastavení moc milá.
Většina dalších se obešla bez tebe.

Ráz krajiny změnil svá přání.
lesopark se přestal lesu podobat.
slunce zapadlo za osmou strání.
devátý měsíc už neměl kde světlo brát.

Ty roky jsou jak jeden okamžik.
Snad z bolesti narodí se krása.
Nebylo jich devět, někde zůstal otazník.
Kde s tebou na cestě roste nová spása?

A tak křičím básně do světa
Nechápu podobojí
Můj rým vzala vyhaslá kometa
Mé nebe zahojit se bojí.