Elektrická

Žila jsem docela normální život. Vstala jsem kolem jedenácté, vyčistila si zuby, kousla do bagety, vyhodila ji, osprchovala se, rozhodovala se, co si obleču, zjistila, že to není to pravé, učesala se a namalovala a seděla dál uprostřed pokoje plného krámů, abych se připravila k práci. Má práce nebyla nikdy nikomu prospěšnou, ale dalo se říct, že mě oddalovala od pocitu méněcennosti. Nebylo na mně nic špatného, jen jsem někdy měla strach vyjít z bytu, abych nepotkala někoho známého. K známým jsem vždy měla poněkud rozporuplný vztah. Prostě jsem je neměla ráda.

Stalo se mi to jednou v zimě. Zrovna jsem si čistila zuby, bylo tak kolem jedné v noci, a jak jsem na sebe zírala do zrcadla, viděla jsem, že najednou začínám blednout. Chvilku jsem té změně nemohla uvěřit, říkala jsem si, že se mi to jenom zdá. Nechtěla jsem nikoho budit, a tak jsem tomu, přestože jsem bledla pořád víc a víc, nevěnovala pozornost a šla si lehnout. Nemohla jsem usnout a strašně mi bušilo srdce. Bušilo tak hrozně moc, že se mi zdálo, že jsem já celá jedno veliký bušící srdce, jeden nechutnej živej sval, a že to bušení musí někoho probudit. Mluvila jsem na to srdce, říkala jsem mu, at' se uklidní, at' je aspoň na chvilku zticha, ale pak, asi za půl hodiny, jsem zjistila, že to není moje srdce, co vydává ten monotónní zvuk, ale hodiny na stěně. Nebo to musely být hodiny a srdce dohromady. Ty hodiny a srdce bily stejně jako jeden muž, až jsem si nebyla jistá, jestli nemám za hrudní kostí hodinovej strojek i s ciferníkem a srdce pověšený na zdi. Nevěděla jsem, kdy to přijde, ale byla jsem si jistá, že až se ty hodiny zastaví, umřu. A taky jsem věděla, že je nemůžu sundat ze zdi a zkontrolovat, jestli jim nedochází baterka, že je nemůžu pozastavit a zase uvýst do chodu, že v životě nejsou žádný pauzy nebo mezipřistání. A hrozně jsem si přála spát.

Četla jsem takovou dobrou knihu, asi popáté, už jsem ji znala zpaměti. A to asi byla ta chyba. Měla jsem najednou pocit, že ji nemůžu přestat číst, přestože jsem už měla zhasnuto a ležela na zádech se zavřenýma očima, pořád jsem slyšela ty slova. Jako bych ty slova byly teňoulinký drátky v mým mozku, kterýma prochází elektrickej proud. Když to bylo opravdu důležitý slovo nebo sousloví, třeba 'nebohé dítě!', 'můj život' nebo 'dekadente!', dokonce to trochu zabolelo jako když se postříkáš vroucím olejem, ale jenom malinko a uvnitř hlavy.
Byla jsem elektrické děvče.

Jednou se mě jeden kluk pokusil políbit, a mně se to nelíbilo. Nebyl ani trochu tmavovlasej a jenom trochu chytrej a vůbec nečet. Jemu se to asi taky nelíbilo, protože jsem od té příhody s knížkou házela elektrický výboje na všechny strany. Bylo to, jako když ti přimrzne jazyk k zábradlí, ale naštěstí to netrvalo moc dlouho. Byla jsem strašně št'astná, že si s ním nemusím nic začínat.

Asi dva dny na to jsem se poprvé v životě zamilovala. Styděla jsem se za to, že jsem tak bílá a nechala jsem si narůst ofinu přes celej obličej. On byl náplní mého dne a přitom o tom ani nevěděl. Někdy jsem si říkala, že to musí cítit, tu elektřinu, která ze mě sršela. Vždyt' bych byla sto rozsvítit celé město! Někdy toho už na mě bylo moc, byla jsem toho tak plná, že jsem tou energií plnila různý věci všude po bytě, lžičky, mokrý ručníky, hrnce a tak. Celý dny jsem ho sledovala. Zdržovala jsem se v ulici, kde bydlel a sbírala odpadky, čekala jsem, až půjde do práce a zase z práce, schovaná za svou ofinou. Když se někdy zpozdil, bývala jsem k smrti vystrašená, dokud nepřišel. Konečně jsem dělala něco užitečného, vysázela jsem na zpustlých záhonech kolem jeho domu fialové petúnie.

Dokonce jsem mu i napsala dopis. Ale nedopadlo to dobře. Byl moc dlouhej, krásnej a voňavej, jenže jsem nevěděla, jak se podepsat, protože jsem měla divný a strašidelný jméno. Nakonec jsem místo podpisu přidala otisk svých rtů. Ten dopis se mi k nim přilepil neuvěřitelnou silou pár set voltů, trochu to zajiskřilo a on shořel na pár cucků.

Nevěděla jsem, jestli to vydržím. Byla jsem schopná usnout jen při otevřeném okně a světélkování mých vlasů, řas a nehtů vábilo dovnitř můry. Tloukly mi křídly o víčka, ale za chvilku stejně shořely. Šla jsem si sednout do jeho ulice k záhonu petúnií. Na dvě mikrosekundy jsem to chtěla skončit. Proběhlo mi to hlavou šílenou rychlostí. To jako vběhneš k němu do bytu a vyskočíš z okna? Potřásla jsem hlavou, jako bych odháněla můru. Byl to jenom zkrat. Zkrat. Možná že lidi té noci slyšeli malej ohňostroj. Rozprskla jsem se na tisíc jisker a zbyl jen popel. Všechny kytičky umřely. Tak mi to říkala babička, popel do záhonu nesyp.