Malířův model

Už začal vítr vát
a listy jsou protkány duhou,
postával malíř pod stromem
pokradmu nocí druhou.

Nevěda, co jej napadne,
stál a stál a stál,
maličkosti krásy žen
jakoby nevnímal.

Na nahou kůži
štětcem kreslil
černou barvou skráně v tváři,
v obrysech jemných, téměř nepatrných,
spatřoval spíše kouzlo jiných
žen, jež stály mu modelem.

Malíř, ten prý lásku nezná,
a může být dívka jakkoliv hezká!
Přec nikdy nenahradí malíři
plátno zakryté barevnými vějíři.