Nashledanou!

Jdouc ruku v ruce Prahou
mysleli, že nenajdou
svět ukrytý za zavřenými dveřmi.

Jdouc ruku v ruce tmou
sledovali hvězdy blikotající oblohou,
jen ona šeptala:
"Doufám, že nespadnou".

Jdouc ruku v ruce zahradou
citovali Seifertovu Venuši,
zpívajíc to, co mají na duši,
pro sebe navzájem.

Jdouc ruku v ruce podél proudu
viděli kachny čeřit vodu,
dědu chléb házet do prostoru,
chtěli býti lidmi...

Být člověkem ale není výhrou
pro tvora, co byl noční můrou,
co nikdy nepoznal nenasytnou bolest,
jemuž neusedla láska na pelest.

Ale Touha, ta se neptá,
neopustí srdce zlehka,
a tak se i z nevinného tvora
stává člověk beze jména.

Tak milenci ruku v ruce jdou
ne Petříně ztichlou zahradou
v noci, jež je zahalila tmou,
a oni jen tiše volali:
"Nashledanou!"