Co všechno je člověk schopen podstoupit pro lásku, byť platonickou? O tom hovoří tahle povídka ze života
přidáno 31.05.2009
hodnoceno 5
čteno 865(17)
posláno 0
Již tři roky jsem zaměstnána u svého šéfa jako sekretářka. Kdo si myslí, že tahle práce obnáší jen vaření kávy a laškování s pohledným nadřízeným, hluboce se mýlí.

Tak jako každé ráno na sedmou chodím do práce. Vladimír – tedy šéf, přichází kolem půl osmé. V té době už musí mít na stole připravenou snídani. Utíkám proto do nejbližšího pekařství pro čerstvé rohlíky, ve spěchu je mažu oblíbeným sýrem a vařím čaj. Půllitrový hrnec, jak to má Vladimír rád. Je už půl roku vdovec a tak mu doma snídani nikdo nepřipravuje. Dospělé děti mají svůj život. Z ledničky vyndávám chlazenou Coca-colu, kousnu si suchého rohlíku. Vladimír právě vchází do dveří. Křestním jménem ho ale nazývám jen pro sebe. I když on mi jako svojí mladé a svobodné sekretářce tyká, já zůstala u vykání a je to pan ředitel, nebo pan šéf, při oficiálním představování pan Šimánek a když mne naštve, tak ˇ“Šimák“. Jinak docela pohledný, štíhlý čtyřicátník. Lhala bych, kdybych tvrdila, že se mi nelíbí.

„Zdravím, Martino!“
Promítne se mi hlavou, že šéf se asi moc dobře nevyspal. Když je dobře naladěný, jsem „Marťa nebo Martinka“. Ale mlčím a otevírám dveře do jeho kanceláře.
„Snídani máte na stole, jako vždy“, snažím se ho pozitivněji naladit, ale moc se mi to nevede.
„Díky Martino!“, zavírá za sebou a já vím, že chce být sám.
Za hodinu nesměle klepám na dveře a přináším poštu k podpisu.
„Pojď dál a neboj se“, ozývá se od pracovního stolu. Nikoho nevidím. Vladimír cosi hledá pod stolem a je tam schovaný skoro celý.
„Krucinál“, klíče mi zapadly pod stůl až dozadu. Čert aby to dnešní ráno vzal!“, zdvíhá se na židli s klíči v ruce.
„Co mi neseš Martino?“, ptá se, ale očima už sleduje dopisy, připravené k odeslání.
„Stalo se vám něco pane šéf?“, ptám se s účastí v hlase.
„Ále. Jel jsem moc rychle a chytili mne policajti…“¨
Usmívám se. Cizí neštěstí vždycky druhého potěší. Skoro se mi chce zeptat, kolik zaplatil. Ale nenalézám k tomu patřičný kus odvahy.
„Dali mi pětistovku!“, dozvídám se v zápětí.
„Kdyby věděli, jak chvátám, co toho dneska musím stihnout, tak by mě nechali. Blbouni jedni… Kolik je hodin?“, přechází okamžitě do pracovního procesu a ani nečeká na odpověď. Mrkne na hodiny pověšené v kanceláři.
„Za půl hodiny je tady jednatel firmy s projektantem a budeme řešit ten nový dům služeb! Kafe, občerstvení, minerálku, máš všechno?“
Samozřejmě, že nemám nic. A tak vybíhám do nejbližšího obchodu nakoupit vše potřebné a za čtvrt hodiny jsem zpátky.
Stavím vodu na kávu, na tác umisťuji nakoupené chlebíčky a na pracovní stůl dávám sklenice na minerálku.
„A nezapomeň, budu potřebovat zápis“, slyším šéfa z vedlejší kanceláře.
„Panebože. Zápis. Jak já tenhle administrativní úkon nenávidím!“ Převádět nejrůznější „bláboly“ jednajících do srozumitelného jazyka dá občas hodně zabrat. Ale nedá se nic dělat.
„Jakoby si ho taky jednou nemoh Šimák napsat sám“, brblám pro sebe. Ale dobře vím, že by to asi nešlo a tak za další půlhodinku, když už oficiální jednání začíná, s nezbytným blokem a propiskou usedám na roh pracovního stolu. Je to ale nuda… Projektant, starší a zřejmě i zkušený, předvádí svůj projekt na dům služeb. Pilně zapisuji, co bude v jednotlivých patrech. Od obchodu se vším možným, až po kadeřnictví, kosmetiku, saunu, výřivku… Takový dům snů, dá se říci. Vláďa se už v něm vidí ředitelem, ale já se na všechno dívám jinak. Kdo ví, jestli vůbec bude někdy stát, přemítám a obracím další list v linkovaném bloku. Zvoní telefon. Zvedám sluchátko a účastníkovi na druhém konci vysvětluji, že pan ředitel má jednání. Do rozepsaného zápisu čmárám telefonní číslo, na které má zavolat. V tom zaregistruji, že se cosi děje, protože projektant nějak zvyšuje hlas.
„No to přece nemyslíte vážně, řediteli,“, slyším ho rozčileného.
„V takovém super domě a nebude tam prádelna? Dovedete si představit, co prádla bude ze sauny, kosmetiky, kadeřnictví a nakonec i z obchodu, kde jak předpokládám, budete chtít mít uniformované zaměstnance? To si opravdu myslíte, že si to všichni budou nosit prát domů nebo na to najmeme jinou firmu? To přece bude neekonomický“, snaží se inženýr ředitele přesvědčit.
„Nezlobte se, pane inženýre, ale takováhle prádelna tam rozhodně nebude!“, říká Vladimír s vážnou tváří.
„Když tak jiná, ale tahle, rozhodně ne!“
„Ach jo. Zase to bude nekonečná diskuze. Teď se začnou hádat a jak já chudák to tady převedu do češtiny?“, vzorově do bloku zapisuji „Problém – prádelna“.
„Jak jiná? Jaká jiná? To chcete kohoutky na vodu na druhé straně, nebo pračku se sušičkou ke stropu, nebo co?“ Pan Vojáček se opravdu zlobí, ale můj šéf zůstává kupodivu klidný.
„Kohoutky se mi určitě budou líbit tam, kde jsou namalovaný. Pračka se sušičkou taky… Ale …“
„Ale co?“, netrpělivost pana Vojáčka stoupá.
„Co. Takováhle místnost tam prostě nebude!“
Vladimír přistrkuje projektantovi jeho dílo blíž. Teď už na velký nápis na stránce vidím od svého bloku i já a dřív než projektant se začínám smát. Nahlas. Inženýr Vojáček kouká chvilku nechápavě, ale zakrátko se i na jeho tváři objevuje úsměv.
„Tedy, jak se mi to mohlo stát, to opravdu nevím. Ale je to dobré, řediteli. Takže. Když do té „PRÁDELNY“ dokreslím to dlouhé Á, které tam nedopatřením chybí, bude se vám líbit?“
„Jo, to bude něco docela jiného“, se smíchem říká Vladimír.
V mém bloku se objevuje – oprava chyby v projektu prádelny a napjatá atmosféra je najednou ta tam. Vyslechla jsem ještě několik podobných perel a perliček, které se občas v téhle náročné práci vyskytnou. Šéf poděkoval všem za účast.

„A máme skoro poledne. Komu, že jsem to měl zavolat?“
Dávám mu číslo ze svého bloku a chystám se zápis přepsat. Ale nic není tak jednoduché. Asi pětkrát zazvoní telefon, objednávám návštěvy.Mezi tím uvádím další objednané hosty, kteří se tentokrát obejdou bez mojí účasti u ředitele. Kolem druhé odpoledne ředitel odchází na oběd a já vyndám z ledničky z domova přinesenou svačinu. Vzápětí mi zvoní mobil. Vladimír…
„Copak zase sklerotik zapomněl“, přijímám hovor.
„Martinko, večer mám to setkání s podnikateli, nezapomněla jsi? Chci tě tam mít s sebou. Každý tam bude s manželkou nebo partnerkou, nechci tam jít sám. Počítáš s tím?“
Hrklo ve mně. Vím, že jsme před časem na tohle téma spolu hovořili, ale myslela jsem si, že to nějak uhaslo. A já nemám co na sebe!
„Skoro ne“, odpovídám do telefonu.
„A přijdeš?“, ptá se.
„Ale co s váma mám dělat. Tak v osm, v hotelu „U dvou růží?“
„Přesně tam. Budu tě čekat, Marťo“.
Vždycky mě to pohladilo na duši, když mne takhle oslovil. Náš vztah byl hodně kamarádský. Snad to bylo i tím, že Vladimír ovdověl. Občas jsme spolu zašli na večeři, párkrát mne doprovodil domů. Ale to bylo všechno. Já ale v duchu počítala i s něčím jiným. Mé platonické lásce jsem se nedokázala ubránit. Ale až dosud všechny moje snahy zůstaly bez odezvy. Dnes je to docela „in“ mít vedle sebe staršího pohledného muže. A hlavně – je ředitel a má prachy… Trochu sobecké, že? Ale takový je dnes život. Urvat co se dá…

V takových úvahách jsem zvolna dopsala zápis z „prádelního jednání“, vypnula počítač a vydala se z práce do města. Musím si přece něco koupit na sebe na večer, ne? Co kdyby se moje tajné přání začalo plnit… A já se chci, co chci, já se musím líbit!

Procházela jsem krásným nově upraveným parkem, kde v počínajícím jaru rozkvétaly keře jalovců a rododendronů. Vůně se šířila do daleka a moc mne lákalo posadit se na jednu z laviček. Ale nebyl čas. Koupit si něco na sebe a dát se „do gala“ zabere i mně spoustu času, tak jako každé normální ženské. V supermarketu bylo dusno, lidí všude jako máku. Vybrala jsem si lehké tmavě červené koktejlové šaty s hlubokým dekoltem. Dobře jsem věděla, jaká barva mi sluší. S černými střevíčky to prostě nebude mít chybu. Pomalu jsem se rozhlížela u regálu s parfémy, který si vyberu. Ale ouha! Uvědomila jsem si, že asi nebudu mít dost peněz. Šatičky byly přece jen trochu dražší než jsem předpokládala. Otevírám svoji peněženku a opravdu. Na parfém, který se mně opravdu hodně líbil, už nějak chyběly peníze. Co s tím? Sehnat v tak krátké době peníze nešlo. Bylo skoro půl páté odpoledne a v osm už jsem měla být v hotelu. Ale bez parfému? No to prostě nepůjde. Nějak to vyřeším. Uložila jsem parfém v krabičce do nákupního košíku a s vybraným moderně střiženým sáčkem zamířila do zkušební kabinky.

„Koukej, ta mladá, co vyšla z kabinky jedna! Ta se ale kroutí, co?“ Obsluha kamerové místnosti, dnes ve složení Karel a Michal, si krátila dlouhou chvíli sledováním hezkých zákaznic.
„Hezká, Karle, co? Stála by za hřích? Co myslíš? Počkej. Přiblížíme si ji…“ Michal stiskl příslušné tlačítko.
„Hm. Kabátek se jí asi nelíbil. Vrací ho na stojan. Ale chodí opravdu zajímavě. Jako baletka! Kampak se vrhne teď?“
Sledují zákaznici až do drogerie.
„Co to dělá?“, Karel se obrací na Michala a nevěří vlastním očím. Žena z vozíku vyndává krabičku s parfémem a snaží se jej vrátit do regálu. Ruce se jí přitom třesou a krabička jí několikrát upadne na zem.
„Ty Michale, to se mi nezdá. Přibliž ten regál ještě trochu“.
Stalo se. A tak Michal s Karlem viděli, že po několika pokusech se dívce skutečně podařilo krabičku mezi jiné parfémy vrátit.
„Nezkontrolujeme to?“ Karel byl zkušenější a „fígle“ mnohých zákazníků znal.
„Myslíš? Že by ta krabička byla prázdná? Třeba se nám to jen zdá. Nicméně-počkáme si za pokladnou a zkontrolujeme nákup. Když už nic, alespoň si s tou „krásnou neznámou popovídáme, ne?“

Pomalu přijíždím k pokladně.
„Bože, jak tohle dopadne! Snad to všechno vyjde. Už abych byla doma!“ Otevírám peněženku a pokladní platím za zakoupené šaty, punčocháče a postříbřenou bižuterii.
„Je to všechno?“, ptá se mě.
„Všechno. Trnu a v duchu si říkám: Nezdržuj babo a dělej!“. Beru si blok a vyjíždím za pokladny.
„Kontrola nákupu“, dva mladíci, každý z jedné strany se ke mně přitočili hned po té.
„Pojďte s námi do kanceláře.“
Zatrnulo mi. Ale nejlepší obrana bude útok, že? A proto reaguju podrážděně.
„Co si to dovolujete? Přece jste viděli, že platím, nebo ne? Spěchám, nezdržujte!“.
Ale mladíci jsou neoblomní a tak nakonec končím v malé místnosti bez oken, kde je slyšet pouze fungující klimatizace.
Starší z mladíků se ujímá slova.
„Tak jak to bylo s tím parfémem? Nezapírejte. Viděli jsme vás na kameře, do regálu jste vracela prázdnou krabičku! Tuhle! Vytahuje z kapsy krabičku od parfému, trochu pomačkanou a pošpiněnou. Samozřejmě tu moji.
„Tak co. Kde máte obsah té krabičky?“
„Nic nemám. Nic jsem nevzala. Ta krabička už byla prázdná, když jsem ji vzala do ruky!“, snažím se přesvědčit touhle krátkonohou lží, ale už předem vím, že neuspěju.
„Tak slečno, nebo mladá paní! Na takovéhle noty my tady nehrajeme. Prázdná krabička v regálu být nemohla. O tom mě nepřesvědčíte!“. Karel mluvil slušně, ale rozhodně.
„Ukažte nám obsah kabelky!“ Na zem vysypávám obsah své kabelky. Doklady, klíče, mobil, peněženka, rtěnka zrcátko. Na přání obracím i kapsy svých riflí a mikiny. Nic.
Michal nevěřícně kroutí hlavou.
„Že bychom se přece jen spletli?“, slyším, jak u dveří šeptá.
„Nepletu se nikdy! Vzpomeň na ty třesoucí ruce a nervozitu“, slyším odpověď staršího z mužů.
„Nechcete se přece jenom přiznat?“, pokračuje.
„Nemám k čemu. Nic jsem si nevzala“, trvám na svém a jen doufám, že tímhle tvrzením už celá epizoda skončí. Ale mýlím se.
„Dobrá“, starší z hochů má zřejmě rozhodující slovo.
„Pošlu vám sem naši kolegyni. Provede osobní prohlídku!“
Neptá se mne na souhlas a zavírá dveře neútulné místnosti.
Nervózně přecházím sem a tam.
„Bože, co mne to jen napadlo. Teď se všechno provalí a ještě budu mít ostudu!“ Ale svoji hru za každou cenu musím dovést až do konce.
Do dveří vchází mladá žena v uniformě ochranky a ohmatává celé moje tělo. Ale nikde nic. Vrací se k oběma mladíkům a sděluje výsledek zkoumání. Starší z mužů se ale nechce vzdát.
„Nedá se nic dělat. Zavoláme policii!“, oznamuje mi suše.
„Policii? A proč? A kdy přijedou?“, ptám se.
„Kdo ví. Za hodinu, dvě, podle toho, co budou mít na práci předtím. To víte, na krámské zloděje mají vždycky času dost. Vy si tady v místnosti pěkně počkáte. Máte tu teplo, světlo, nic vám tady chybět nebude“, snaží se odejít.
„Nemůžu tady čekat tak dlouho! Vraťte se prosím!“, cítím, že můj boj se chýlí pomalu ke konci a už déle nevydržím hrát tohle divadlo.
„Tak – dáte nám parfém a na všechno zapomeneme, platí?“
„Platí. Jen o jedno vás prosím. Nechte mne tady chvilku o samotě“.
„Je to sice nezvyklé přání, ale budiž. Zaklepejte. Budu čekat za dveřmi“.
Mladík zavírá dveře a já zhasínám světlo. Co kdyby někde u stropu byla kamera? Nepřežila bych to. Po krátké chvíli klepám na dveře a rozsvěcuji. V ruce držím parfém a předávám jej mladíkovi.
„Tak vidíte, že jsem se nepletl. Ale – kde vlastně ten parfém byl?“
Mlčím. Skrýš v tomto případě zůstala pouze mým tajemstvím. Ale cítila jsem jak rudnu… Ochranka dohodu splnila do puntíku. Policii tentokrát nezavolali a já vypadla konečně na ulici.

Dlouho trvalo, než jsem se z tohohle zážitku, který jsem si přivodila docela sama, vzpamatovala. Ale očekávaný večer s Vladimírem zahnal všechny nepříjemné pocity. Úderem osmé hodiny jsem v nových šatech čekala „U dvou růží“. Vladimír mne uvedl do společnosti jako svoji sekretářku. Už to mi mělo napovědět víc. Ale já stále v skrytu své duše doufala, že moje platonická láska získá jiné především mnou očekávané rozměry. Večer probíhal pro mne docela nudně. Jen večeře neměla chybu. Obchodní jednání, která Vladimír vedl s pozvanými podnikateli, byla pro mne docela nezajímavá. A proto jsem v závěru večera uvítala „volnou zábavu“, kde k tanci a poslechu hrála pětičlenná kapela. Když došlo na dámskou volenku, vyzvala jsem k tanci svůj „idol“.

„Nemohla bych vám, alespoň pro tenhle večer tykat?“, ptám se při tanci a v duchu si přeji, aby tahle pomalá a krásně romantická skladba nikdy neskončila.
„Nezlob se Marťo. Ale nemohla. Víš, mám tě rád. Ale jenom jako sekretářku. Možná kamarádku. Ale ne jinak, i když je mi jasné, že o něco takového usiluješ. Podívej se. Mohl bych s přehledem být tvůj táta. A věř, za chvilku bych ti nestačil. Co taky se starým dědkem, ne?“, snažil se svoje řeči obrátit v žert, i když mne jeho slova hodně bolela.
„A taky – na mě je ještě moc brzo. Nedokážu po smrti Věry, kterou jsem opravdu miloval, tak narychlo navázat jiný vztah, rozumíš? Všechno to chce čas, a já ho zatím mám proklatě málo. Chceš-li, můžeme občas spolu zajít na večeři, budu spokojeným šéfem, když budeš plnit všechny své úkoly bez chyby, ale nic víc. Chápeš?“
„Ale já…“, chtěla jsem Vláďovi vysvětlit, jak moc se mi líbí, i to, co jsem pro svoji platonickou lásku dokázala dnes obětovat. Ale včas mne zarazil.
„Marti, nic neříkej. Moje slova jsou definitivní. Nabízím ti korektní přátelství. Nechceš-li jej přijmout, nemusíš. Věřím, že v budoucnu najdeš tu skutečnou lásku. Budu ti dokonce i držet palce a moc ti to budu přát. Bereš?“
Přikývla jsem, i když do očí se mi draly slzy. Kdyby tak věděl, co všechno jsem byla dnes schopná podstoupit jen proto, abych se mu líbila. Ještě že mne v mojí sdílnosti včas zarazil. Možná, že bych se nedočkala žádné korektní nabídky. A přátelství? To je dnes také cenná a stále vzácnější deviza.

Omluvila jsem se z dalšího průběhu večera. Potřebovala jsem být sama, abych to všechno nějak strávila. Trvalo to sice asi týden, ale pochopila jsem, že Šimák je vlastně na dnešní dobu docela vzácný člověk. Každý jiný šéf by jistě citového rozpoložení svojí sekretářky využil docela jinak. A časem jsem šéfovi dala za pravdu ve všech jím vytýčených bodech. Našla jsem svoji, nevím zda tu pravou, ale opravdovou lásku. Michal ze supermarketu byl také svobodný a moc se mi líbil…

přidáno 12.06.2009 - 15:09
Mám rád takové povídky, bez vypjaté dramatičnosti, nedrastické a přitom reálně životné. A pokud je konec uspokojivě příznivý, tím lépe.
přidáno 02.06.2009 - 10:47
to je super...ale ja fakt nutne potrebuju vedet, kde ho schovala...mam jiste tuseni, ale to by snad nebylo mozny....prosim prosim o objasneni:D
přidáno 31.05.2009 - 22:52
parádní a oceńuju, s jakým vkusem napsáno a obzvláště závěr se mě moc líbil!!
přidáno 31.05.2009 - 20:49
Teda zas jsem to s napětím přečetla celý, jen by mě zajímalo kde byl schovaný? Že by...? :-)) slibuju že to neprozradim!!!
přidáno 31.05.2009 - 19:21
Tak to je pěkný :-D

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
UTAJENÁ SKRÝŠ PRO LÁSKU : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : INTERNETOVÁ VÁLKA
Předchozí dílo autora : ŽIVOT SMRTÍ NEKONČÍ?

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku