Tahle povídka v žádném případě není návodem k použití pro čtenáře. Ale snad zaujme...
přidáno 22.07.2009
hodnoceno 11
čteno 1217(32)
posláno 0
Konečně mám povolání, jaké jsem vždycky chtěla dělat. Reportérka v televizi. Můj celoživotní sen došel svého cíle. Jak moc jsem pro tuhle pro mne vysněnou práci musela udělat, si nikdo nedovede představit. Moje kariéra vlastně začínala v modelingu. Předvádění atraktivních modelů mne sice v prvopočátku oslňovalo, ale stále více jsem si uvědomovala, že pro mne to není „to pravé ořechové“. Navíc mne ubíjela nevraživost a závist mezi kolegyněmi – modelkami, kterou jsem docela drsným způsobem prožila i já. Všechno začalo mým seznámením s Terezou. Urostlá, štíhlá a dlouhonohá Tereza si málo o sobě nemyslela. Zpočátku to všechno vypadalo krásně a myslela jsem si, že opravdu budeme nejlepšími kamarádkami. Přišla jsem do Prahy z malé vesničky a byla vděčná za každou dobře míněnou radu, jak se ve velkoměstě a zejména v modelingové branži pohybovat. Tereza se mne ujala jako starší a podle ní i zkušená harcovnice. Ale tahle ideální atmosféra nevydržela ani měsíc.

„Moniko, jak to chodíš? Vždyť se pohybuješ jako slon v porcelánu! Takhle nepředvedeš vůbec nic, a když, tak se tě nikdo ani nevšimne! Copak se nedovedeš pohybovat?“
„Ale Terezo! Takhle mne to včera učil Roman. A říkal, že to je v pořádku. Tak co máš?“, bránila jsem se peskování Terezy, jak jsem jen mohla.
„Jo, Roman? Tak ten se ti líbí, co? Viděla jsem, jak po něm koukáš. Ale rychle to zapomeň. Ten patří mně. Rozumíš? Mně!“, zdůraznila.
„A na jeho rady moc nedej. Pokud se mu holka líbí, pochválí každou. Nedovede ubližovat. Koukej trénovat. Za čtrnáct dnů je přehlídka, kdo uspěje, bude moci předvádět třeba i v Německu. Ale zase netrénuj moc. Do Německa chci já. A když tam půjdu já…“, nedořekla, protože se přibližovala Kristýna. Drobná blondýnka, v slušivém kostýmu.
„Tak copak tady uděluješ za rady? To ty ráda, co Terezo? Každá novačka si tady s tebou užila své. Vydržely jen ty skalní. Vždyť všechny víme, že jen ty jsi nejlepší, tedy alespoň si to myslíš, co? A ty ji neposlouchej. Máš svůj rozum ne?“, obrátila se na mne.
Kristýnina slova Tereza moc ráda neslyšela.
„Odprejskni. Nepleť se mi do mých věcí. Nerozumíš tomu. Monika prostě neumí chodit. Nic víc, nic míň.“
„Tak se tejrejte holky. Já jdu na oběd. Od rána jsem ještě nestačila sníst ani sousto…“.
Kristýna odcházela a já se podrobila Terezčinu drilu. Ten večer jsem ve svém pokojíčku v malém pronajatém bytě po prvé uronila slzičku nad svým údělem a pomalu zjišťovala, že dělat modelku nemůže každý. Hlídat si váhu, jídlo, od rána do večera pózovat, cvičit s choreografem Romanem… Prostě – nic záviděníhodného. A navíc, Terezina nadvláda vzrůstala a její vystupování vůči mně bylo pro mne čím dál tím víc ponižující. Marně jsem hledala vysvětlení, proč se nedokážu z jejího vlivu vymanit.

„Á, naše superhvězda! Tlusťoušek! Už ses někdy taky podívala na sebe do zrcadla? Co ty špeky na břichu? Tohle chce předvádět dneska večer plavky! Pro slona, co?“, tak mne uvítala Tereza na jedné z večerních přehlídek letních modelů. Kolem sebe ostatní modelky. Smály se a mně bylo do breku. Nedokázala jsem reagovat ani slovem. Stažené hrdlo, pocit naprosté křivdy a bezmoci.
„No tak. Terezo, nech toho!“, slyším Romana v zákulisí, přicházet od šatny. „Ani ty jsi vždycky nebyla jako ze žurnálu, tak mlč!“
Á, Románek! Zastánce slabého pohlaví!“, nechala se slyšet Tereza.
„Tak jakpak jste spolu daleko?“
Roman bez odpovědi odcházel. Jen jednou nedokázal odolat Tereziným svodům a od té doby to má neustále na talíři. A Monika? Ta se mu sice líbila, ale jen jako modelka.
„Mončo, pojď sem!“, zavolal na mne a odtáhl mne stranou.
„Proč se nebráníš? Proč necháš se sebou vorat? Copak nevidíš, že Tereza z toho má radost, když tě může trápit? A hlavně – závidí ti, že před čtrnácti dny na přehlídce jsi byla lepší než ona?“
Věděla jsem, že má Roman pravdu. Ale nedokázala jsem nijak reagovat. V té době jsem už věděla na jisto, že s modelingem končím. Přihlásila jsem se do výběrového řízení na místo redaktorky v televizi a vyhrála jsem. Romanovi jsem svůj záměr sdělila jako prvnímu.
„Nechceš si to ještě rozmyslet? Je tě škoda. Máš talent, i když to zatím tak nevypadá. Já to poznám, víš?“, snažil se mne Roman odradit od mého záměru. Ale já byla rozhodnutá pevně. Samozřejmě, že tahle novinka se díky Romanovi roznesla rychle a nejhůř ze všech to snášela Tereza. Ke svým výtkám si pochopitelně vybrala takovou příležitost, aby to slyšelo co nejvíce kolegyň.

„Hm, tak v televizi budeš, co? No to tam s tebou vyhráli terno! Obrazovka rozšiřuje, tak budeš ještě tlustější, než teď. Aby ses ještě ráda nevrátila! Ale na druhé straně – aspoň mi tady nebudeš překážet. Scházet snad budeš jenom Romanovi…“.
„Nech mne konečně na pokoji. Stejně odcházím jen kvůli tobě. Už dál nechci snášet tu tvoji šikanu!“
„Tak šikanu, říkáš? To asi nevíš, co šikana je. Ještě mi nechodíš pro svačinu a neštěkáš při tom jako pes. Ale co není, může být“, zasmála se Tereza a s vítězným pohledem se podívala po přítomných kolegyních.
Žádná z nich nepromluvila. Některé se Tereziným výrokům smály, jako by šlo o něco vtipného. Snad se bály, aby nedopadly jako já…

Podobné a časem i nepublikovatelné narážky jsem snášela ještě měsíc, než jsem konečně mohla nastoupit na uvolněné místo v televizi. Zpočátku bylo všechno bez problémů. Podílela jsem se na komentovaných a živě natáčených reportážích do zpravodajství ke všeobecné spokojenosti mé nadřízené.

Bylo krásně slunečné dopoledne, když si mne do kanceláře pozvala vedoucí zpravodajské sekce.
„Moniko, mám tady takovou nepříjemnou záležitost. Bohužel nesnese odkladu“, sdělila mi.
„Co se děje? Kam pojedu natáčet?“, reagovala jsem v domnění, že jde o nějaký zpravodajský „trhák“.
„Obávám se, že pokud se to neobjasní, nepůjdeš natáčet nikam“, ochladila moje nadšení Magda, které mladé spolupracovnice jako já směly vykat a oslovovat ji křestním jménem.
„Mám tady na tebe udání. Anonymní udání, abys věděla. Prý jsi někdy v minulosti prodávala a distribuovala drogy a pod jejich vlivem osahávala dívky, které si drogy od tebe kupovaly. Ten anonym také uvádí, že jako modelka sis tenhle „koníček“ nedokázala odepřít ani v posledním zaměstnání, a proto tě z modelingu vyhodili! Nakonec, čti sama!“
Magda mi podala hustě popsanou stránku papíru a já s úžasem četla dál.
„Nejen, že tahle osoba prodávala a užívala drogy, ale na posledním pracovišti také kradla peníze, aby jí na drogy nechybělo. A takovou vy zaměstnáváte v televizi a ještě k tomu ve zpravodajství? Rozhodně s tím něco dělejte. Jinak se obrátím na policii! Vaše divačka“.
Dočetla jsem a podívala se na Magdu.
„Tak co mi k tomu řekneš? Pokud to všechno je pravda, jsi ve zkušební době a jistě víš, co asi bude následovat. Čekám vysvětlení!“

„Pro boha, jak se mám bránit? Samozřejmě, že nic z toho není pravda. S drogami jsem nikdy neměla nic společného a s nějakým sexuálním harašením a ještě k tomu s děvčaty, to je naprostá nehoráznost! Magdo, věříte mi?“
„A máš, nebo mělas nějaké nepřátele? Někoho, kdo by byl schopen takové špatnosti? Jediné, co jsem stihla si ověřit je, že z předchozího zaměstnání jsi odešla na dohodu a o nějakých drogách, krádežích, či osahávání šéf modelingové agentury nic nevěděl. Ale to ještě neznamená, že se to skutečně nestalo!“, zpražila můj úlevný povzdech.
„Magdo, jak vám to mám říct. Nepřátele jsem snad neměla. Ale trápení s Terezou v minulém zaměstnání ano. Ale že právě ona by byla schopná zajít až takhle daleko, to se mi nechce věřit“.

Vylíčila jsem Magdě všechny své bolístky a Terezinu šikanu.
„Jste první, komu to říkám. A prosím, aby to zůstalo jen mezi námi. Nechtěla bych, aby se i tady něco podobného opakovalo“.
„Nestarej se. Ale pokud je to tak jak říkáš, tak bych ti doporučila obrátit se na policii. Třeba se jim podaří ten anonym odhalit“.
Požádala jsem o volno. Stejně bych nebyla schopná nějakého rozumného projevu a slušného profesionálního výkonu.

Cestou domů jsem přemýšlela, co budu s celou záležitostí dál dělat. Na policii se mi moc nechtělo. Zamyšlená jsem otevřela dveře své pronajaté garsonky. Útulná místnost s kuchyňským koutem a sociálním zařízením plně vyhovovala mým potřebám. Na konferenčním stole pracovní notebook s připojením k internetu, naproti malá televize, rozkládací sedačka, sloužící i jako lůžko, skříň na šaty. Unaveně usedám na pohovku a zapínám notebook. Jako vždycky první otevírám poštu a nestačím se divit.
Neznámá adresa – pod heslem kamarádka. Otevírám e-mail a čtu:
„Nazdar! To koukáš, co? Jakpak jsi uspěla v televizi? Zabral dopis „divačky“, nebo ne? Ještě tě nevyhodili? Ale bude to brzo, postarám se o to. Zasloužíš si to za to všecko. A jestli to chceš udat na policii, tak to klidně udělej. Stejně mi nikdo nic nedokáže! Měj se a nashle zítra, ozvu se!“ Podpis „divačka“.
Začala jsem si pomalu vybavovat, komu jsem poskytla svoji e-mailovou adresu. Bohužel mezi těmito jmény Tereza nechyběla. Vždyť v prvopočátku našeho seznámení jsme byly dobrými kamarádkami. Přesto jsem stále nechtěla věřit, že by autorem mohla být právě ona. Ale bohužel mne nikdo jiný nenapadal. V následujících třech dnech podobné vzkazy pokračovaly.
„Tak co, tlusťoušku? Už ses viděla v televizi večer? Otřesné, co? Nechtěla bys toho raději nechat? Budu zase muset napsat vaší ředitelce, když ten první dopis nezabral. Dám si tentokrát záležet! Dneska se každá fotka dá patřičně upravit tak, aby ses ředitelce líbila. Budeš koukat, jak ti to bude slušet v plavkách (nebo raději bez – to ještě nevím). Zdraví tě divačka…“.
Odepsala jsem na tuto adresu, že to je ubohost. Na víc jsem se nezmohla.
Cítila jsem naprostou bezmoc. Ale moje podezření na Terezu bylo stále silnější. Dala jsem na Magdinu radu a zašla na policejní oddělení.

„Pojďte dál“, pozval mne mladý policista do kanceláře.
„Tak co vás trápí?“, usadil se naproti mně a odkudsi vytáhl starého Consula. Zasunul do něj dva papíry s kopírákem a já si pomyslela, že tuhle techniku už jsem opravdu dlouho neviděla v provozu. Jakoby četl moje myšlenky, suše poznamenal:
„To víte, krize. Šetří se všude. Na počítače zatím nemáme. Tak co vás trápí?“, vrátil se ke své původní otázce.
„Přišla jsem podat trestní oznámení!“
Stručně jsem vylíčila svůj problém a předložila jak kopii dopisu, zaslaného do televize, tak několik e-mailů, dotýkajících se mojí osoby.
„A máte na někoho podezření?“, zeptal se mladík a já velmi nerada uvedla Tereziino jméno a modelingovou agenturu.
„No, dobrá. Podíváme se na to, ale jak to tak vidím, vypadá to na přestupek. Sepíšeme protokol a pro dnešek to bude všechno“.
Musela jsem uznat, že s ohledem na svoje mládí na stařičkém Consulu psal velmi slušně. Přečetla jsem si protokol pozorně, zkonstatovala pro sebe, že je i po stránce češtiny v pořádku a podepsala. Začala jsem v duchu doufat, že moje trápení skončí. Ale zmýlila jsem se.

Za dva dny jsem se znovu odhodlala otevřít svoji poštu. Mé tušení mne nezklamalo. „Kamarádka“ se opět činila.
„Tak tys to oznámila policii? To ti ještě osladím! Myslíš, že jsem tak naivní, aby mi to někdo dokázal? Za ten výslech se ti pomstím. Nebylo to nic příjemného a já ti oplatím stejným. Těš se. Ředitelka si počte a neprojde ti to tentokrát jen tak. Za peníze i svědek potvrdí všechno. A to já zařídím, neboj.
Divačka“.
Začínala jsem opravdu pociťovat strach. Co když Tereza opravdu uplatí nějakého, jak říkala „svědka“ a ten potvrdí třeba, že jsem od něho kupovala drogy? Co já pak budu dělat, jak se dál budu bránit? Vytisknutý mail jsem donesla na policii, kde jej připojili ke spisu.

Od té doby jsem chodila do práce s nepříjemnými pocity. Čekala jsem, kdy mne zase zavolá Magda a já budu muset znovu vysvětlovat. Ale k mému údivu se nic nedělo a i moje internetová pošta zůstávala bez pokračování. Asi za měsíc jsem dostala předvolání k přestupkové komisi. Terezu jsem uviděla na druhém konci dlouhé chodby. Stála tam s neznámým mužem, o němž jsem se záhy dozvěděla, že Terezu zastupuje jako advokát.

Společně jsme se setkaly v jednací síni. Nepřekvapilo mne, že Tereza od počátku popírala, že by hanlivé dopisy o mojí osobě psala. V jejích závěrech ji podporoval i obhájce.
„Je pravda, že vzkazy odcházely z mého počítače. Ale víte, kolik mých kamarádů a přátel má přístup k mému počítači? Moniččinu adresu si snadno přečetli v mém adresáři a já u toho vůbec nemusela ani být. A nakonec, ani nechápu, proč z toho Monika dělá takové divadlo. Vždyť mezi námi byly docela dobré vztahy, a pokud jsem si ji dobírala na společném pracovišti, byla to z mojí strany jenom legrace. Že ona si to vysvětlila jinak? Za to já opravdu nemůžu!“, slyšela jsem z jejích úst.
„A dopis do televize? O tom já opravdu nic nevím. Já jsem nic takového nenapsala, a jestli to napsal někdo z mých přátel, to je možné. Já jsem ale nikoho z nich neviděla takový dopis psát…“

I když mně to všechno jako legrace v žádném případě nepřišlo, pochopila jsem, že tvrzení v dopisech bylo pravdivé. Opravdu nikomu nic nedokážu. Podezření na Terezu sice nikdo nevyloučil, ale na druhé straně také nikdo Terezu neviděl, že by hanlivé dopisy opravdu psala. A tak řízení skončilo pro mne jaksi „v autu“, prý podle zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ a lidově řečeno „nula od nuly pošla“.

Nevím, kdo měl zásluhu na dalším průběhu dění. Snad to byl Terezin advokát, který ještě cestou z úřadu, jak jsem viděla při odchodu, s Terezou dlouho hovořil. Ale od té doby psychicky vyčerpávající maily přestaly na moji adresu chodit. Mohla jsem se tak konečně naplno věnovat svojí nové profesi. Červíček pochybností a obav však nikdy nepřestal v mojí hlavě vrtat a vždycky, když si mne Magda zavolala do své kanceláře, mi tak trochu zatrnulo. Co kdyby přece jenom… Pro jistotu jsem si pro svou soukromou poštu založila jinou schránku, abych měla opravdu klid. Internetová válka skončila. Ale kdo tuhle válku vlastně vyhrál? To pro mne asi navždy zůstane zahalené tajemstvím.

přidáno 07.03.2011 - 11:59
Opravdu moc dobré, výborné.
přidáno 05.10.2010 - 18:53
.... budu se opakovat - umíte to!****
přidáno 12.08.2009 - 20:11
bohužel se najdou taci, kteří dojdou tak daleko, vid, terezo? ze te hamba nefackovala
přidáno 05.08.2009 - 14:04
no teda, to bych zažít nechtěla. Ale napsáno dobře.
přidáno 27.07.2009 - 11:43
Prý psací stroj má něco společného s krizí... proč by policajtům dávali počítače, copak někomu v téhle zemi záleží na policii, že by jim někdo chtěl pomoct a ne je jen buzerovat?
Posmívání, že je tlustá- modelce, tak tohle jsem vážně nikdy nepochopil. Proč si myslí, že s kilem navíc budou najednou "baculky". Njn, modeling.
Tereza je sice mrcha, ale ne tak chytrá. Ten dopis šéfce je jen tvrzení proti tvrzení a tím, že pak napsala Monice mail, ve kterém se přiznala, že to není pravda, zkazila si to podle mě. I mail je u přestupkového řízení brán jako důkaz. Ale jí šlo jen o to, znepříjemnit život...
Dobře napsáno/popsáno Aliwien.
přidáno 27.07.2009 - 10:54
tenhle pribeh se mi cetl hodne spatne, nejak se mi nelibila sklatba vet...kazdopadne namet drsny...Terezo Terezo, styd se Tfuj:)
přidáno 26.07.2009 - 16:40
Je to zajímavé čtení, hodně ze života, nikomu bych nepřála, aby to zažil.
přidáno 24.07.2009 - 22:41
Je to moc působivé a sugestivní a zaplaťpánbůh viník byl alespoň jakž takž polekán. Vždycky mě "nadzvihne" křivda!! Je to pravdivý příběh? Můj odhad je, že ano...
přidáno 24.07.2009 - 19:36
Díky za Tvoje komentáře. Vždycky potěší!
přidáno 23.07.2009 - 08:38
Jako obvykle jsem si dobře početla :-)
přidáno 23.07.2009 - 05:13
Působivé čtení o bezmocnosti, marném boji s lidskou zlobou. Dík za relativně dobrý konec.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
INTERNETOVÁ VÁLKA : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : POVINNOSTI MANŽELSKÉ
Předchozí dílo autora : UTAJENÁ SKRÝŠ PRO LÁSKU

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
NiennaRose, Zitra
» narozeniny
princeznacarodejkaZ [13], black.heart [13], Adrianne Nesser [13], Werushe [13], Delivery [13], Me and you and all the others [13], Tamir [13], lilie [10]
» řekli o sobě
shane řekl o Severka :
Má šťastná hvězdička, která mne svými krásnými básněmi inspirovala k mnohým hříškům. Díky úspěšnému starosvatění naší skvělé kámošky a básnířky prostějanka se známe ještě z dob, kdy nám bylo oběma krásných sedmnáct / jí jednou, mně hned třikrát!/. To je věk, kdy se člověk rád nadchne pro všechno krásné, ještě neumí skrývat své pravé city a nemá daleko pro velká slova! A když pak narazí na někoho podobného, je to paráda a skvělý odvaz! Milá Lenko! I já si vážím Tvého upřímného přátelství, které, jak se zdá, přežilo i zkoušku dospělosti, o čemž svědčí i to, že jsem jedním z VIP, kterým jsi tu postavila pomníček z milých slůvek. Je pravdou, že jsme se už dlouho nikde nepotkali a třeba ani ještě dlouho nepotkáme, ale když je mi smutno, kouknu na nebe a vzpomenu si, že jedna hvězdička tam kdysi svítila jen pro mne, že mne někdo zval svým milým sluníčkem a otvíral mi srdce dokořán, aniž by mne znal jinak než z těchto stránek. Bylo moc milé si číst podobné věci i kdyby to byl jen milosrdný klam...;oX
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku