Naděje a beznaděj

Celý život do něčeho, nebo někoho vkládáme naději. Do přátel, vzdělání, rodiny, lásky. Pro některé z nich zcela obětujeme svůj život. Nevadí nám to, vždyť to děláme z lásky. Jenže najednou nastanou chvíle, kdy z naděje je beznaděj. Pláčeme, když přítel zradí. Pláčeme, když z rodiny zůstanou jen trosky. Pláčeme, když ztratíme srdce, které bylo naplněné láskou. Naučíme se s tím žít? Tak bolí, když naděje vkládána do života druhých, je najednou jen naší bolestí. Děti nevnímají naše rozhořčení a trápení nad jejich neúspěchy. Nevidí, že bychom pro ně dýchaly, že je pro nás, nepochopitelné jak mrhají svým talentem. Neucítí naši bolest nad, beznaději jejich chování.
Milenci nás nevidí plakat, nad zrušeným setkáním nad probdělou nocí vzpomínek. Nevidí zlomené srdce a touhu v něm, vstát a jít. Nikdy neuvidí prosby, kterými prosíme o sílu k zlomovému rozhodnutí. Snad uvidí alespoň lásku, která jim patří a kterou tak bráníme. Přesto nemá naději, neboť milenci patří jiným ženám.