Oči v dešti

Vzpomínáš ještě na ta setkání
v kavárně U paní Jarmily?
Pila jsi kakao, měla hnědé koutky
a v ústech sladko, alespoň na chvíli.

Byl to zvláštní čas, duhy bez deště,
teklo míň krve, když odřela se kolena.
Tvé oči plály, pod steny siluet
ulehla tráva, tak sytě zelená.


Je to už dávno.
Že prý nikdy víc do stejné řeky.
Někdy i minuta je dlouhá.
A ty?
Jsi pryč už věky.


Nějak víc prší, v tyhle dny.
Louky jsou šedé, to voda smyla zelenou.
A já tiše, s každou kapkou starší,
sním ve své duši s paletou půjčenou.

Povadlou touhou, rukou, myslí, štětcem,
také srdcem, snad skeptik dovolí,
kreslím tvé oči na stěnu sytou barvou.
Venku tma.
Mrholí.