kdybych mohla zařadila bych ji mezi divné...
přidáno 13.11.2007
hodnoceno 2
čteno 507(19)
posláno 0
Všiml si jí každý. Byla kouzelná a zvláštní. Nikdo jí nerozuměl.
Víte…
Když šla do školy, šla okolo rybníka. Měla tu svého rybáře, čekal na ní každé ráno. Nečekal na ní, chodí sem za svými rybami, chodí je potkávat. Vyprávěl jí pokaždé jiný příběh, každý ale byl o vodě a rybách, o jeho kouzelné maličké planetě. Dnešní byl o nenaplněné lásce kapra…
Nikdy nezapomněla na pekaře Francoise. Pekař byl malý, zavalitý chlapík. Měl červené tváře a nosil bílou pekařskou zástěru. Manon milovala jeho šmouhy od mouky na tvářích. Učil ji svému umění. Ráda ho pozorovala. Nevyprávěl pekař, vyprávěla Manon. Francois nikdy nechodil do školy. Ze světa znal jen svou pekárnu a své stálé zákazníky. Miloval poslouchání Manon. Mluvila o škole, o svých kamarádech, o životě venku, o vztazích, o rodině. Nic z toho Francois neznal, jedině Manon pro něj byla ztělesněním venkovního světa. Když Manon odvyprávěla příběh, běžela do školy. Její dva přátelé jí každodenně dávali sílu do nového dne.
Ve škole nikdy nevynikala. Nerozuměla si se spolužáky. Přála si být jako oni, ale nebyla a nemohla být. Její světy jí to zakázaly. Věřila, že v nich přeci jen jednou najde své kamarády. Snažila se o to. Manon pro ně byla někým nedostižnitelným. Měli ji rádi, ale měli z ní strach, možná spíš respekt. Mysleli si, že by je mohla vést, ale ne, to by Manon neuměla. Spolužáci mezi sebou soutěžili v prospěchu. Soutěžili ze strachu, ze strachu z budoucnosti, ze samoty a z ponížení.
Ona mezitím koukala z okna a snila. Snila o svém světe, který nikdo neznal, ani rybář, ani pekař. Snila o světě plném polí s pšenicí, ve kterých může do nekonečna běhat a nechat si klasy hrát s jejími prsty. V tom světe je vždy léto, prostor a spoustu stromů s třešňemi, na kterých tak ráda sedí, zpívá a dýchá léto. Ten svět není dokonalý, je plný zlých lidí, často zde jsou bouřky. Manon se bouřek nebojí, připadají jí magické. Má ráda déšť. Často, když prší, lehá si trávy a hlasitě se směje. Zlým lidem odpouští, ale nemluví s nimi. Žijí tu básníci, pekaři, umělci a děti. Děti tady pro ní byly ti nejduležitější. Hraje si s nimi a raduje se. Mohla dělat to, co jí bylo v normálním světě zakázáno. Její rodiče ji brali do kostela a nutili ji mluvit s farářem. Nepouštěli ji ven, hrát si s dětmi. Báli se, že by ji nakazily nemocí, jenž v té době byla nakažena většina dětí. Manon se nikdy nedozvěděla, jaká že to vlastně nemoc je. Asi nemoc dětství.

Manon se ze svých představ probrala se zvonkem ukončujícím vyučování.
Když konečně mohla vyběhnout ven do víru venkovního světa, chtěla být sama. Chodila do lesa. Mluvila se stromy. Nebyla tedy vlastně sama. Nevyprávěli si příběhy. Skládali společně hudbu a hledali smysl v dnešním světe. Věřili, že ho najdou, nikdy ho nechtěli zatracovat. Často přemýšleli, jak zastavit spěch, hluk a stres. Nevěděli, jak zničit lidem povrchnost. Chtěli naučit svět milovat. Manon ve stromech nacházela samu sebe a inspiraci pro své básně.
Jenže dnes v lese skutečně vůbec nebyla sama. Všimla si chapce opírajícího se o JEJÍ dub. Byla naštvaná. Měla pocit, že jí ukradl JEJÍ dub, JEJÍ přátelé, ty, co jí pomahájí porozumět skutečnému světu. Šla hrdě ke SVÉMU dubu a chystala se objasnit chlapci, kdo je tu pánem. Když k němu přišla blíž, všimla si něčeho, čeho si raději všimnout vůbec neměla. To byl ten chlapec z jejího světa! Potkávala ho tam každý den, fascinoval ji, fascinoval ji svou krásou, svou radostí. Nikdy okolo ní nechodil sám, měl spoustu lidí okolo sebe a bavil se s nimi. Pořád se smál. Ztratila veškrou zlost a posadila se tiše vedle něj. Poslouchala jeho rozhovor se stromy. Měla na to přece právo, byli to i JEJÍ stromy, tak tedy i JEJÍ rozhovor. Thomas se na ní nezlobil. Nebral jí její svět a přátelé.
Diskutovali o vztazích, naříkali nad dětmi, zpívali nad přirodou. Přála si, aby to nikdy neskončilo. Nikdy nechtěla ztratit své sny, svůj svět, své já, své šilenství.
Manon si uvědomila, že Thomase dnes ráno vtělil rybář do svého kapra.
… Jenže… Vtělil do něho ji nebo jeho? ….

přidáno 08.09.2012 - 12:25
"Asi nemoc dětství." Tak tohle je úžasná povídka.
přidáno 13.11.2007 - 19:21
Zamilovaná...áááá...Klárka je zamilovaná:) Ne, nebudu rejpat:)
Je to...Krásný svět...Vidím tě tam...Líbí se mi víc druhá část...Nevím, přijde mi taková ,,vyspělejší" /že já o tom tolik vím, co?/
Ale ,,nemoc dětství" ta se taky povedla.
Sakra lidi! nebojte se ,,nemoci dětství" vždyť je tak krásná! Onemocněte jí, nezbavujete se jí! Prosííím...Jen krásní lidé jsou dětmi...

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Jedna Manon a několik světů : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Všichni moji blízcí
Předchozí dílo autora : Josefína a Jonathan

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku