zima

Svraštělá tvář oblohy poukazovala na nechutnost této doby. Mráz olizujíc bezpočet jindy přenádherných rostlin, nelítostně dýchal svým ledovým chřípím. Krajina byla jako ochromená. Život se zastavil. Voda, jindy radostně ruzčící po skaliskách, nyní líně hnípala pod těžkou masou ledu. Zeleň, vytracená na čtvrtletí, pospávala pod duchnou sněhovou. Ticho jen podtrhávalo vážnost vlády zimy. Neúprosné panovnice, jdoucí si za svým jak slepice po flusu, neohlížejíce se nic na názor ostatních. Vládne krutě, ale smysluplně, jak kapky, svlažujíc žíznivou a vyprahlou zemi. Její stříbroskvoucí šat nebesky se třpytící, závidí jí leckterá žena. Lehkost její chůze lahodí uším promrzlým stejně jak v parném dni kopec té nejlepší vanilkové zmrzliny. Zvěř, uchylující se k zimnímu spánku, naposledy dala sbohem nekonečné životodárné záři, kterou spatří až s prvním pěnkavím zpěvem. Zima ukolébala všechny k bezstarostnému spánku. Jen jediný tvor pozoruje následky vlády paní Zimy.