Slova tvá nejsou med

Krásný den popřát si můžem’
snad ještě naposled úsměv mi dáš,
nebo si pod kůži vetřem’ studenou nenávist
a ještě chladnější zášť...
Možná se budeme dlouze líbat...
Ať na sebe máme ještě vztek...!
Skončíme jak dva rozbouřené proudy nicotných řek.


‚Dobrý den’ vnutit si můžem’,
do našich myšlenek, do našich slov.
Možná že tohle je náš
poslední společný lov.
Získáš to, co jsi chtěla -
rozhled ptáků a v duši klid...
Nezoufej, netrap se -
víš, že každej nerad se loučí s kým navždy chtěl být.


Teď už jsi jiná, než o sobě tvrdíš,
slova Tvá nejsou jak med -
Tvůj smích připomíná syčení hada,
každej Tvůj dotyk je jako jed.
Už nejsi tak čistá -
jen víc sebejistá
a čím dál víc Ti malej je svět.


Tak ave a poslední sbohem...
Konečně můžem’ si přestat i lhát.
Stejně vím, že Tě potkám hned za prvním rohem,
a budem’ dělat, že nechcem’ se znát...
Zase ty nudný hraný úsměvy,
pár stejných otřelých gest...
Všechno je odváto, nemá to cenu
furt se tím užírat a svírat pěst.


Teď už jsi jiná...