O závejoch, snehu a jedom zmrznutom obesencovi.
přidáno 18.01.2009
hodnoceno 1
čteno 876(6)
posláno 0
Zasneženou krajinou kĺzali sane. Tíško, nehlučne.
Fŕkanie zapriahnutého hucula znelo tlmene a vŕzganie snehu sa strácalo v podvečernom tichu.
Upotený furman trónil na kozlíku zabalený do kožušín, ktoré bránili chladu dostať sa mu na kožu, no nebránili prapodivnému pocitu, ktorý zvieral jeho dušu. Azda to bolo tou bezútešnou sivou oblohou, alebo tým neprirodzeným tichom, ktoré ho obklopovalo. Cítil sa vinný, akoby ho krajina obviňovala z toho, že hyzdí jej panenskú pokrývku z nepoškvrneného snehu.
Sám pred sebou sa zahanbil, aké hlúposti vymýšľa a, aby zahnal dotieravý nepokoj, popohnal zviera do poklusu.
Aj kôň sa bál, od strachu gúľal očami, akoby ho obchádzala celá svorka lačných vlkov, no dravci nikde. Keď sa furman nad tým zamyslel, už dobrú chvíľu nepočul žiadneho vtáka, žiadne zašušťanie v kríkoch a celkom sa zdalo, akoby vstúpil do krajiny, kde živé tvory boli len na príťaž.
Zahnal čierne myšlienky, lepšie sa zabalil do huní, napravil si baranicu a znova pohnal ťahúňa opratami, aby mal tento desivý úsek cesty za sebou. Do hradiska sa dostane ešte pred zotmením a bol by dal všetok svoj náklad za to, aby tam bol už teraz.
Nahusto rastúce čierne kríky a nahé stromy lemovali bielu cestu. Sneh padal tak husto, že nebolo vidieť ďalej ako dvadsať krokov pred seba, preto furman zbadal prekážku na poslednú chvíľu – pritiahol opraty a zahrešil.
„Kieho čerta,“ šepol s hrôzou.
Ponad cestu sa klenul hrubý hrabový konár a z neho visel obesenec, otočený chrbtom k furmanovi. Špičkami nôh sa takmer dotýkal snehového Záveja, no najdesivejšie bolo, že sa kolísal zo strany na stranu, akoby vo vetre. Ale ten nefúkal.
Ťažné zviera šalelo od strachu, mykalo hlavou, hrabalo kopytami, ktoré v súvislom snehovom koberci zanechávali ostré ryhy, ako dávno nepoužívané písmo vystupujúce z hĺbok zabudnutia prostredníctvo zvieracieho strachu.
Naopak furman sa ani nepohol. Ten výjav bol tak hrozný, až mu zamrelo srdce a v duchu mrmlal modlitby k Enarionovi. Tie, akoby mu dodali odvahy.
Odhodlane zoskočil z voza.
Čižmy z teľacej kože sa po váhou muža zaborili do snehu, furman obišiel besniace zviera a štuchol do obesenca. Bol zmrznutý na kosť.
Obrátil ho teda čelom k sebe – pohliadli naňho čierne oči, lesknúce sa tak, ako sa oči obesenca lesknúť nemajú. Leskli sa tak, že furman v nich videl, ako sa splašený ťahúň pokúša vytrhnúť z postroja. Videl, ako mu pod kopytami víri sneh a, akoby ignoroval prirodzenému rádu vecí, sám sa preskupuje podľa vlastne vôle.
Kľukaté ryhy v snehu znehybneli, kôň stíchol a furman zachytil dáky vzdialený hlas – počul ho, tušil jeho význam, no nerozumel mu. Bolo to zvláštne, akoby jeho myseľ zachytila ozvenu hlasu burácajúceho v iných rovinách. Bolo to tak cudzie...
Kôň stíchol.
Furmana prudko strhlo a obrátil sa akurát vtedy, keď posledná kvapka krvi zmizla v snehu a po jeho ťahúňovi neostalo ani stopy. Oblial ho ľadový pot, zmocnila sa ho triaška, ktorá so zimou nemala nič spoločné. Sneh začal padať ešte hustejšie.
Písmená.
Písmená zapísané do snehu sa sami vyslovili, vtrhli do zimného podvečera víriac sneh do takej miery, až nebolo isté, či sneh stále padá, či stúpa. Furman ukročil, no vrazil do obesenca.
„Zničil... sprznil... podupal... zohyzdil...“ ozvalo sa vydesenému furmanovi v hlave. Slová zneli vŕzgavo, ako keď sa nohy zabárajú do snehu.
Zo záveja sa najskôr vynorila ruka, potom všetko ostatné. Biely netvor.
„Enarion...“ hlesol furman, padol na kolená a odovzdal svoju dušu Jubogovi, ktorý sprevádza duše na oný svet, stratil všetku nádej.
„Podupal...“ zaškrípala obluda a jeho dušu padla noc.

***

Ráno sa na hrabovom konári kolísali dve premrznuté telá, špičkami siahajúcimi tesne nad čerstvo naviaty sneh. Snežilo a aj Závej pokojne spal.

přidáno 17.04.2009 - 16:34
Pěkné atmosferické počtení, jenom ten konec mi moc nesedl.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Závej : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla


Předchozí dílo autora : Všemocný internet

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
cambry
» nováčci
cambry
» narozeniny
greta [12], ta_malá [5]
» řekli o sobě
shane řekl o Severka :
Má šťastná hvězdička, která mne svými krásnými básněmi inspirovala k mnohým hříškům. Díky úspěšnému starosvatění naší skvělé kámošky a básnířky prostějanka se známe ještě z dob, kdy nám bylo oběma krásných sedmnáct / jí jednou, mně hned třikrát!/. To je věk, kdy se člověk rád nadchne pro všechno krásné, ještě neumí skrývat své pravé city a nemá daleko pro velká slova! A když pak narazí na někoho podobného, je to paráda a skvělý odvaz! Milá Lenko! I já si vážím Tvého upřímného přátelství, které, jak se zdá, přežilo i zkoušku dospělosti, o čemž svědčí i to, že jsem jedním z VIP, kterým jsi tu postavila pomníček z milých slůvek. Je pravdou, že jsme se už dlouho nikde nepotkali a třeba ani ještě dlouho nepotkáme, ale když je mi smutno, kouknu na nebe a vzpomenu si, že jedna hvězdička tam kdysi svítila jen pro mne, že mne někdo zval svým milým sluníčkem a otvíral mi srdce dokořán, aniž by mne znal jinak než z těchto stránek. Bylo moc milé si číst podobné věci i kdyby to byl jen milosrdný klam...;oX
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku