přidáno 06.12.2008
hodnoceno 1
čteno 685(13)
posláno 0
Buďte pochváleny Vy svátky Vánoční

Mám rád svátky, miluji všechny oslavy a zvláště pak ty, na které jsem pozván. Ale jedny svátky mám nejraději. A to jsou svátky vánoční.
Tedy, mám rád tyto svátky, jejich pohodu a krásu, když všude kolem zní koledy a pod rozzářeným stromkem čeká plno nerozbalených dárků. Ano, to jsou svátky klidu a míru. Alespoň donedávna jsem si to myslel. To jsem byl ještě svoboden, pln elánu a mladické nerozvážnosti. Už jsem samozřejmě věděl jak je to s tradicemi kolem váno, ale ještě jsem nevěděl to hlavní. A to – shánění dárků. Ten shon, který by ve své podstatě byl schopen rozbořit všechny hráze světa, ta lidská vášeň nakupovat, stále se za něčím honit, plahočit a trmácet. Těmito vášněmi jsem doposud netrpěl, a co hůře ani jsem o nich neměl tušení. Vždy jsem tak nějak mlčky předpokládal, že všechny to dárky a nakonec i celá tato atmosféra kolem vánoc byla vytvořena tak nějak samovolně, bez stresu a bez vypětí. Ó jak hluboko jsem se mýlil. Bylo i mě dopřáno, abych se osobně zúčastnil tohoto honu na tradiční pohodu vánoc.
Moje žena, to krásně a milé stvoření, které zajišťuje chod a existenci naší rodiny, jednoho krásného předvánočního dne ochořela. V celém našem městě vládla chřipková epidemie, která se nevyhnula ani ji. I já jsem si protrpěl své, ale o několik dní před ní. Naštěstí jsem se z toho rychle dostal. Naštěstí pro mě, naneštěstí pro ni. Byl jsem totiž místo ni povinen zajistit celkový vánoční nákup. Možná, že některým z vás tento úkon přijde jako banální a naprosto všední, ovšem ne tak pro mě. Kromě onoho již zmiňovaného vánočního nákupu jsem se musel ještě postarat o naši tříletou dcerku, která tímto nápadem mé ženy také nebyla příliš nadšena. Doma však zůstat nemohla. I když by si tak ráda hrála se svým medvídkem a léčila ho z různých nemocí. Mimochodem, to má také po moji ženě. Je totiž lékařkou. Ale zpět k onomu výletu. Po několika slibech, že určitě navštívím prodejnu s hračkami a koupíme medvídkovi novou kamarádku, už tak jich měl víc než dost, se mi podařilo dostat z bytu ven. Obtěžkán z jedná strany Albínkou a z druhé strany dosud prázdnými taškami – vyrazili jsme.
Povídali jsme si. Vlastně si uvědomuji, že jsem stále povídal něco já ve snaze ji přesvědčit, aby šla právě tou a ne jinou cestou jakou jsem měl na mysli.
„Tati, a kdy už bude to hračkářství? Budou tam mít taky panenky? A koupíme medvídkovi nějakou velikou panenku, jo, aby si spolu mohli hrát.“
Těmito a jinými podobnými dotazy jsem byl častován, zatímco jsme čekali na zastávce trolejbusu. Cesta dopravním prostředkem probíhala v klidu a bez potíží. Malá seděla způsobně na sedadle a vyhlížela z okna. Připadal jsem si jako dokonalý rodič, který přesně ví, co chce a má náležitou autoritu.
‚Jsi skvělý otec‘ říkal jsem si dokud jsme nevystoupili. Tam začalo vše nanovo. Vše o hračkářství, osamělém medvídkovi a jeho budoucí kamarádce.
„Víš, to hračkářství, ve kterém bydlí ta veliká panenka je právě tímto směrem.“
Přesně tím směrem byla totiž prodejna ovoce a zeleniny, kde jsme museli nakoupit něco pomerančů, banánů a jiného ovoce, bez kterého by se ozdobený vánoční stůl nemohl obejít. V tom obchodě však byla fronta – a ne zrovna malá. Sám sebe jsem uklidňoval, že ačkoliv je tu hodně lidí vše jde velmi rychle a než se nadějeme budeme zase venku. Horši už bylo uklidnit malou.
„Tati, proč tu stojíme? Mají tady tu panenku?“
Na řadu musela znovu přijít taktika a diplomacie.
„Víš, medvídek má ovoce rád, tak mu tady nějaké koupíme.“
„Ne, můj medvídek žádné ovoce nejí, má rád masíčko. Půjdeme mu koupit buřtíky. Já chci taky buřtíky.“
Jo, tak tohle už jsem znal. Když něco malá chtěla, a zvláště pak to, co nesměla, nebo právě mít nemohla, chtěla to některá z jejich hraček. Co na tom, že jim to potom vzala a případně i snědla. A tak tomu bylo i teď. Naštěstí fronta rychle ubyla a my jsme byli brzy venku. Tak teď ještě stromek, kapra, nějaký dárek pro ženu a také mám koupit tajně tu panenku, na které jsme se s ženou dohodli a trochu naznačili naší malé, a o které ona teď tak básní. Jenomže, jak jí mám koupit tu panenku, aby si malá ničeho nevšimla? To jsem tedy zatím netušil. No co. Nejdříve se pustíme do dárku pro moji ženu.
Měl jsem vyhlédnutý její oblíbený parfém. A potom takový krásný bílý pletený svetřík. Z přemýšlení mě vytrhla moje malá.
„Tak půjdem tati pro tu panenku, nebo ne. Medvídek čeká.“
Podíval jsem se na ni s respektem. Však o se dočká, a ty taky.
„Jdeme,“ pobídl jsem ji, „Ale nejprve se musíme zastavit támhle v tom velikém obchodě a koupit také něco pro maminku.“
„A mají tam ty panenky?“
„To nevím, ale můžeme se zeptat.“
V drogérii obvykle takovýto sortiment zboží nevedou, ale místo toho tam mají vystavené různé reklamy, jako například na dětskou zubní pastu, nebo na dětské mýdlo, či mnohé jiné, na kterých jsou velmi vkusně vytvořeny obrazy velkých zvířátek, či jiných dětských hraček, které se usmívají a lákají k bližšímu nahlédnutí.
„Jé, tati to je pěkný medvídek. Kop mi ho, kup,“ a natahovala ruce k vcelku povedenému, rozesmátému medvědovi, který držel v packách zubní pastu a usmíval se tak, že mu bylo vidět jak se mu lesknou zuby. Co by na to asi říkal opravdový medvěd jsem se neodvážil pomyslet.
„Víš Albínko tenhle obrázek tady musí zůstat, ten si koupit nemůžeme.“
„A proč?“
„No protože je moc veliký a k nám do bytu by se nevešel.“
„Tak mi kup támhle toho Malého,“ a ukázala na vyrovnanou řadu zubních past. Věděl jsem, že bez téhle chlupaté příšery na obrázku odsud neodejdeme. V opačném případě by totiž mohla malá spustit svůj mohutný řev, začala by dupat a dost možná, že by si i lehla na zem a bušila by pěstičkami do podlahy, což jsem zrovna nechtěl. Zvláště ne už proto, že prodavačka byla od nás z domu, kde jsme se těšili dobré pověsti. Paní Dvořáková, tak se totiž ta prodavačka jmenoval, se na mě libě usmála a pravila směrem k Albínce:
„Tak ty už si taky čistíš zoubky. No ty jsi ale šikovná holčička. Pojď ukážeš mi, kterou sis vybrala.“
A Albínka vcelku ochotně ukázala, že támhletu jak je na ni ten chlupatý medvídek.
„Tu ne, tu vedle v té druhé řadě. Jo, to je přesně ona.“
Poděkoval jsem a zaplatil.
Tak a teď ten svetřík. Naštěstí obchod s oděvy nebyl daleko. Malá si nesla svoji pastu s medvídkem a byla také spokojená. Ani v dalším obchodě nebyla příliš veliká fronta a tak šlo vše ráz na ráz. Brzy jsem se ocitl před prodavačkou. Na můj dotaz, čím by mě mohla posloužit, jsem si při pohledu na její postavu uvědomil jak ten čas letí, a že i já nebudu věčně mladý. Raději jsem ji požádal, zda-li by mě nemohla pomoci při výběru vánočního dárku. Měl by to být takový krásný, bílý, pletený svetr, který jsem viděl naaranžován na jedné z figurín ve výloze.
„No a jak je ta osoba, co bude ten svetřík nosit, veliká?“
Postavil jsem se do pozoru a dal si dlaň k obočí.
„Tak asi takhle.“
Prodavačka se něco pro sebe zamumlala a znovu se zeptala:
„A kolik má kolem krku?“
Na tuto otázku jsem již odpovědět nedovedl. Čísla nebyla zrovna mojí zálibou, a i když jsem svoji ženu dobře znal, nepřeměřoval jsem si ji, ani když jsem ji dostal. Ostatně, už na to nebyl ani čas. Vzpomněl jsem si však, že jsme spolu kdysi hráli hru na Desdemónu a na Ottela. Bylo to samozřejmě pouze v žertu a nikdy to netrvalo déle než to bylo nezbytně nutné. Ale tvrdit prodavačce, že krk mé ženy je tato velikost a ukázat ji sevření mých dlaní mi přišlo přinejmenším podivné. Místo toho jsem se podíval vedle stojící kolegyni dlouze na krk, asi jako když si upír vybírá svoji příští oběť, ukázal jsem na ni prstem a pravil jsem:
„Myslím, že vaše kolegyně má podobný krk.“
Obě dvě se podívali nejprve na mě a potom na sebe. V jejich pohledu bylo vše. Před nimi stojí blázen. Ta starší se podívala znovu na mě a pravila:
„Tak bílý, pletený říkáte. Ten už máme pouze na té figuríně za výlohou. Budete si ho přát?“
Nezaváhal jsem ani chviličku.
„Samozřejmě, vezmu si ho.“
Pozoroval jsem prodavačku, jak si bere nůžky, otvírá zevnitř výkladní skříň a jak s velkou námahou svléká figurínu. Potom, snad aby figurína nevzbuzovala pohoršení, přes ni přehodila alespoň šálu a tak zakryla její nevelké umělé prsy.
Během těchto několika minut jsme stále s malou pozorovali ceou tuto scénu.
„Tati, proč ji ta pani svléká, nevíš? Nebude jí zima?“
Snažil jsem se ji vysvětlit, že to je jenom velká gumová panna, a že jí určitě zima nebude. Myslím však, že to nepochopila. Zatím u ní převládal ten názor, že i věcem neživým může být zima, mohou cítit bolest nebo radost.
Prodavačka nám svetr zabalila, já zaplatil a odcházeli jsme. Všem se ulevilo. Když jsme míjeli výkladní skříň ještě jsem se podíval na svoji krásku s lyžemi na nohou, kalhotami, čepicí a s šálou kolem krku. Pousmál jsem se a odcházeli jsme za dalšími nákupy.
Další zastávkou bylo konečně vytoužené hračkářství mé dcer. Vtrhla do obchodu jako uragán.
„Tati, tohle chci, to se mi líbí.“
Rozhlížel jsem se čím bych ji zabavil, tak aby nepoznala, co i chci koupit. Panenku jsem měl již vyhlédnutou, teď zbývalo jenom ji nepozorovaně koupit a donést ji domů.
„Vyber si něco Albínko,“ pobízel jsem malou a přiblížil jsem se k prodavačce a potichu, aby to malá nezpozorovala jsem ji pravil:
„Prosím vás, zabalte mi támhletu panenku nahoře, tak aby si malá ničeho nevšimla.“
Prodavačka na mě chvíli nechápavě hleděla. Už jsem si na to začínal pomalu zvykat. Pak jí to ale došlo. Mrkla na mě a nenápadnými skoky postřelené srnky se přiblížila k oné vytoužené panně.
„Tu chci!“ vykřikla malá a vrhal se na prodavačku.
„Tati, tati kup mi tuhle panenku, kup mi ji, kup,“ žadonilo to dítě, že by se nad ní i kámen ustrnul.
„To je pro jinou holčičku, víš. Vyber si nějakou jinou panenku, která se bude medvídkovi líbit.“
„Tahle se mu bude líbit. Kup mu ji.“
„Víš ty co, podíváme se jestli tu nemají nějakou jinou, podobnou.“
„Já nechci jinou. Já chci tuhle.“
Prodavačka zatím odnášela dárek pryč. Malá začala popotahovat moldánky.
„Já ji chci,“ opakovala a utírala si slzičky. Zkusil jsem to na ni zostra:
„Už jsme dnes koupili medvídkovi postu s obrázkem. A to už stačí.“
„Nechci pastu,“ a hodila ji na zem a začala kolem sebe dupat. Tu se přidala i paní prodavačka.
„No, vždyť jsi malá a hodná holčička, pojď půjdeme se spolu podívat, co tu všechno máme.“
Kupodivu to zabralo. Zatím co jsem tam stál jak kůl v plotě a v rukou držel tašky, ony si povídaly a obcházely jednu hračku po druhé. Po chvíli se vrátily. Albínka držela v ruce malého panáčka a usmívala se.
„No vidíte, takhle se na děti musí,“ pokárala mě prodavačka a namarkovala panáčka. Přihodil jsem zabalenou panenku a nepotřebnou pastu na zuby do taky a pokračovali jsme.
„Kampak teď jdeme?“ ptala se malá.
„Ještě se musím podívat na rybičky, pro stromeček a potom už konečně půjdeme domů,“ snažil jsem si zachovat dobrou náladu. Malá šla zase spokojeně dál a cosi si povídala se svým novým kamarádem. Teď už byla spokojena, měla co chtěla a nic víc ji v tuto chvíli nezajímalo. Zatím. Museli jsme ještě koupit kapra a vyzvednou stromek. Naštěstí tyto dvě zcela odlišné věci prodávali na tržišti. Bude to jakési pomyslné zneškodnění dvou much jednou ranou. Už žádné chození po městě. Už žádné trmácení se s taškou v jedné a Albínkou v druhé ruce. Ale hlavně žádné výkladní skříně plné lákavého zboží. Teď už půjde všechno rychle a bez zbytečného vyptávání se.
Mýlil jsem se. Před kádí s kapry byla opět fronta. Zařadili jsme se. Nic jiného nám ani nezbývalo. Nikde jinde v blízkém okolí totiž žádná jiná prodejna vánočních kaprů nebyla. A byla-li, tak určitě se stejnou frontou jakou tady. Nezbývalo nic jiného než čekat. Malá se zatím choval způsobně, pouze se několikrát vyptávala co tu děláme, co tu mají dobrého a kdy už půjdeme za maminkou domů. Její otázky byly však zatím kladeny pouze ze zvědavosti jí vlastní. Vše jsem ji trpělivě vysvětlil jednou či dvěma větami a to jí úplně stačilo. Měla totiž naprosto jinou práci. Trpělivě vysvětlovala novému přírůstku jak si spolu budou doma hrát, která Anička bude jeho (mimochodem, všechny panenky se jmenovaly Anička) a jak si postaví veliký hrad, kde pak spolu budou bydlet.
Pomalu jsme se dostávali ke kádi. Albínku už panáček přestával zajímat a začínala se více ohlížet po převalujících se kaprech v kádi.
„Jé, tati to jsou pěkný rybičky. Vezmeme si jednu, jo? Dáme si ji do vany a já ji budu dávat papání.“
Představa, že se dnes nebudu koupat jenom proto, abychom mohli krmit kapra, se mi příliš nezamlouvala. Hlavně pak také proto, že bych jej musel nakonec sám zabít, vykuchat a naporcovat. Tady by mě to udělali všechno hned za malý poplatek a nemusel bych mít s ním už žádné další starosti.
„Víš, kočičko, vždyť by jsme ho neměli ani kam doma dát. Nemáme na něj žádné místo.“
Jakmile používám oslovení kočičko, ví malá naprosto přesně, že její přání je tímto vážně ohroženo a automaticky začne trvat na svém.
„Tati, koupíme ho, koupíme. Já si s ním budu hrát. On bude hodný. Kup mi ho, kup.“
Přímo jsem to viděl před očima. Kapr ve vaně a Albi se sklání nad ním, div že tam nespadne. Ruce po lokty ve studené vodě. Kapr párkrát plácne ocasem a ona je mokrá úplně celá. Kleknul jsem si na bobek, abych ji viděl přímo do oči. Skoro jsem ji začal prosit:
„Albínko, my ho ale vážně nemáme kam dát. A do vany kapřík nemůže, to by jsi se večer nemohla koupat.“
„Já se nechci koupat, já chci kapříka. Prosím tě kup mi ho.“
Jejímu přání prostě nešlo odolat. Hlavně ne už také proto, že kolem stojící si nás začali více všímat a s napětím pozorovali, nevyvine-li se z našeho rozhovoru nějaká drastická scéna. Pak by se určitě přidali na její stranu a výsledek by byl stejný.
„Tak dobře tedy. Jednoho kapříka koupíme, ale bude to malý kapřík.“
Malé se zablýskli oči radostí. Opět mě dostala.
„Ano, malého kapříka. Takhle malý bude stačit,“ a ukázala ručičkami jak malého si myslí. Tak malé nejsou ani mřenky.
Kapra jsme dostali a odnášeli si ho v igelitové tašce. Občas s sebou trochu mrsknul na důkaz, že je ještě naživu.
Stromek jsme dostali vcelku rychle a bez čekání, neboť ho žena zamluvila již dříve a stačilo ho proto pouze zaplatit, převázat a odnést. Byla to malá, ale pěkná borovička. Přesně taková, aby dokázala vzbudit dojem radostných vánoc. Když mi ji prodavač předával, nezapomněl mi několikrát připomenout, že ji zde pro nás pečlivě schovával, a že mu za ni byli ochotni mnozí zaplatit daleko víc, než za ni platím já. Opět nezbývalo nic jiného než trochu připlatil. Dvacetikoruna to snad spraví. Prodavač se na mě podíval jako na člověka, který se ho snažil podvést v kartách a byl přitom přistižen. Vrazil jsem mu do nastavené dlaně ještě desetikorunu, popadl stromek, malou, tašky a rychle se ztrácel v davu. Ani já nekradu. A dnes už bylo těch zbytečných výdajů až dost. Spěchali jsme domů. Těšil jsem se na teplo domova. Malá se dívala na kapříka, který se teď mrskal čím dál častěji. Potřebuje vodu.
Na zastávce bylo plno lidí. Někteří stejně jako já nesli plno balíčků, tašek, nebo alespoň vánoční stromek. Tušil jsem, že dostat se do trolejbusu bez újmy na zdraví tělesném i duševním bude chtít trochu odvahy a trochu štěstí. Trolejbus se začal přibližovat a lidé houfovat. Obě ruce jsem ml plné. V jedné jsem držel stromek a tašku s kaprem, v druhé pak na několika prstech tašku s ovocem, s vánočním nákupem a zbylého volného palce se pak usilovně držela malá. Té jsem ještě před příjezdem vložil do druhé ručky, kde již měla panáčka, mince pro řidiče. Bitva mohla začít.
Za všeobecného mačkání a tlačení jsme se pomalu dostávali ke schůdkům. Ještě že jsem měl s sebou malou. Lidé na ni brali ohled a pouštěli nás dopředu. Ovšem z druhé strany na mě zprudka doráželi. Stromku to však nevadilo, pouze kapr s sebou několikrát prudce mrsknul a plácl při tom jednu nedočkavou paní zrovna přes zadek. Zadívala se na mě jako rozzuřená tygřice a moc nescházelo a vrazila mi pár facek. Stoupali jsme po schůdkách. Vtom malá, ve snaže přidržet se nástupního madla upustila svěřené mince. Panáček ji byl milejší. Toho nepustila. Mince se s cinkotem vykutálely ze dveří trolejbusu ven. Neměl jsem již ani čas ani chuť je sledovat. S naprosto rezignovaným výrazem jsem došel k jednomu z mála volných sedadel, usadil malou a zavazadla a vrátil se zpět s přiměřeným obnosem k řidiči a zaplatil.
Samotná jízda zpět byla pak ve znamení strkání, tlačení, ale také plácání se kapra o podlahu. Stejné to bylo i s vystupováním. Nebýt několika slušných lidí, kteří mi pomáhali s vynášením věcí ven, byl bych určitě něco zapomněl uvnitř. Poděkoval jsem a s pocitem, že vánoce dokáží v lidech přece jenom probudit ušlechtilé city jsme se blížili k domovu. Náš byt byl již na dohled. Zbývalo pouze sejít po malé zledovatělé cestě dolů.
„Tati, mě se chce čížat.“
To ne, to je to poslední, co bych si mohl přát. Čížat je totiž výraz, který malá používá, kdykoliv se jí zachce jít na malou stranu.
„To už vydržíš. Už to není daleko. Podívej támhle už bydlíme,“ snažil jsem se ji přesvědčit. Ale malá že ne a ne, že musí a to hned teď. Co se dalo dělat. Když musí, tak musí. Přivést domů malou s mokrými kalhotami by moji rodičovské autoritě nepřidalo. Odložil jsem proto všechny taška a stromek do svahu a počal malou odstrojovat ke kýženému úkonu. Zrovna když jsem se ji snažil držet, aby mohla vykonat svoji potřebu, plácl s sebou kapr v tašce. Ta se uvolnila a pomalu sjížděla ze svahu dolů. Kapr s sebou ještě několikrát plácl, ale to již jel po zledovatělé silnici, na kterou právě vjíždělo auto. Silnice byla tak kluzká, že na jakýkoliv úhybný manévr bylo pozdě. A tak řidič automobilu jenom s vytřeštěnýma očima sledoval nevyhnutelnou srážku, ke které vzápětí došlo. Právě ve chvíli, kdy malá usilovně tlačila a oči ji lezli z důlků poskočilo na silnici auto a kapr se sebou plácl naposledy.
Řidič, poté co zastavil, přinášel mi tašku s přejetým kaprem. Oblékal jsem malou. S omluvou mi podal tašku a popřál mi šťastné a veselé svátky. Veselé tedy byly určitě. Jenom doufám, že nebudou až tas tam šťastné jakou jsou veselé. To už by bylo i na mě příliš.
S přejetým kaprem, stromkem a taškami jsme stoupali po schodech vzhůru k našemu bytu. Malá se navíc rozplakala ze ztráty nad nebohým kaprem a odmítala se mnou jít. Nezbývalo než ji nést. Takto jsme dorazili do posledního patra, kde bydlíme. Už jsem se ani nepodivoval nad tím, že klíče od bytu leží v některé z tašek na dně. Nebylo však potřeba hledat, neboť moje žena již z dálky rozpoznala hlas svého dítěte a šla nám sama otevřít. A tak jsem se já, držíc malou v náručí, přes ni stromek a po rukou vláčící tašky s nákupem ocitl na prahu svého bytu. Nezmohl jsem se už na nic víc než na malý úšklebek, který měl býti úsměvem a větu:
„Tak jsme konečně tady.“
Vše se ze mě sesypalo ještě před vchodem. Moje žena zprvu zaražena, se ihned začala pečlivě věnovat Albínce. Už ani nevím jak jsem se dostal dál do bytu, ale jedno vím zcela určitě, na tento vánoční nákup hned tak nezapomenu. A proto radím vám všem ostatním. Buďte na svou ženu vždy milý a laskavý a neznepokojujte se na tím, když občas přijde z nákupu déle a nakoupí cosi navíc. Vězte, že to děla pro svoje i pro vaše dobro. Stejně jako jsem to musel udělat i já pro dobro a klid vánoc.
Buďte proto pochváleny svátky vánoční. Buďte pochváleny vy dny klidu, ve kterých si množí z nás léčí své nervy pocuchané z předvánočního shonu.

přidáno 18.01.2009 - 15:25
Na to se nedá říct nic jinýho než - Páni ! :-D :D :D :D Ještě že zatím nemám vlasní rodinu :D

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Buďte pochváleny Vy svátky Vánoční : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Sportovní

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku