Možná bylo na čase.../?/

. . .

Už je na čase.
Den, kdy se musím vzdát.
Vytasit vlajky bílé.
Složit zbraně.
Zlomit srdce.
Poslechnout rozum.
Utřít slzy.
Nemilovat...
Už je na čase!
Vzdávám se slunce, které tolik umělo hřát...
ale ještě víc spalovalo.
Vzdávám se vody, která když žízní umírala jsem, mi život vracela...
Ale pak mě topila ve svých hlubinách.
Vzdávám se vzduchu, který mi dovolil dýchat....
Ale ještě víc mě dusil.
Vzdávám se všech těch objetí, kterých nebylo málo....
Ale stejně pořád mi chyběla.
Vzdávám se svého prince, kterým mě uměl políbit...
Ale probudit z kletby nedokázal.
Vzdávám se svého kata, který mi milost dával...
Ale život i tak nezachránil.
Vzdávám se tvých slov, které štestím uměly mě rozplakat...
Ale později už to nebyly slzy štěstí.
Vzdávám se těch peřin, ve kterých jsme se milovali...
Ale později jsem do nich už jen plakala.
Vzdávám se někoho, kdo životem je mi...
Proto tímto okamžikem umírám.

. . .