Nostalgie v kavárně

Sedím v koutě malé kavárny a nostalgicky vdechuju aroma kávy, kterou tu všichni kolem mě popíjejí. Jak ironické, že si všichni dají v kavárně kávu jen kvůli tomu, že je to napsané v názvu..
Poslouchám tlumené mluvení lidí. Milenců co se drží za ruce a hledí si do očí, starých lidí co roztřeseně drží šálek kávy a s úsměvem vzpomínají na stará léta, na lidi co sedí sami u stolů jako já a inhalují tu aromatickou vůni.
Cítím na jazyku tu chuť, hořkou chuť a mám pocit jako bych s každým douškem kávy pila život. Hořký, a při tom opojně aromatický.
Necháváme se otupěle unášet vlnami života a jen tiše nasáváme jeho vůni. Proplouváme minulostí, přítomností a budoucností a čekáme až nás ta hořká řeka života dovede k vodopádu odkud není cesty zpět.
A náhle mě z nostalgických myšlenek vytrhává jeden z těch osamělých lidí.. vezme do ruky kostku cukru a lehce ji vhodí do hrnku.
A já si s úsměvem uvědomím – vždyť já přece můžu dát do té hořké kávy cukr...