tak je tu pokračování... má cenu to dokončovat...?
přidáno 28.10.2007
hodnoceno 0
čteno 535(7)
posláno 0
Klepal se zimou. Připadalo mu, že spí sotva pět minut. Přitáhl si peřinu až úplně pod bradu, ale moc to nepomohlo. Zima mu byla pořád. Pomalu otevřel oči. Zjistil, že zapomněl zavřít okno. Vzpomněl si, že se chtěl nadýchat trochu čerstvého vzduchu a aby mu nebyla zima, tak zalezl na chvilku do postele. Jenže mezitím zřejmě usnul. Chtěl vstát, ale bolest ho srazila zpátky. Zavřel oči. To mu ještě chybělo. Vrátily se mu jeho staré problémy se zády.
Opatrně vstal z postele a zavřel okno. Podíval se na hodinky. V odlesku světla rozluštil, že je pět. Spal tedy něco přes čtyři hodiny. Vrátil se zpátky do postele. Zase nemohl usnout. Převracel se v posteli, aby aspoň trochu ulevil bolavým zádům, ale moc to nepomáhalo.
Ležel tam a zíral do zdi. Měl širokou postel, protože měl kolem sebe rád hodně prostoru, ale teď mu byl na obtíž. Strašně toužil po holce, která by ho milovala a kterou by mohl sevřít v náručí. Připadal si tak strašně osaměle. Pomalu přestával věřit na lásku. Zbývaly mu necelé dvě hodiny, než bude muset vstávat a hlavou se mu honily všemožné myšlenky. A budík nemilosrdně odtikával zbývající čas.
„We are the champions, my friend, and we’ll keep the fighting…“ Chvíli mu trvalo, než mu došlo, že je to budík. Obvykle ho zaklapnul hned po prvním tónu, ale dnes toho moc nenaspal. Byl zachumlaný a vůbec se mu nechtělo vstávat. Jenže měl spoustu práce a nemohl přijít pozdě. Těžce vstal. Pořád se ozývala ta příšerná bolest. Došoural se do koupelny. Vyčistil si zuby. Taky by se měl oholit. Rozetřel si po tvářích gel a díval se na sebe do zrcadla. Připadl si tak nějak cizí. Vypadal unaveně. A měl v sobě takovou zvláštní nostalgii. Vzpomínal na dětství, na své lásky… Cítil se zvláštně. Chvíli tam jen tak stál a zíral na sebe. Pak si opláchl obličej a vyšel z koupelny.
Bylo už skoro poledne, když si vzpomněl, že chtěl zavolat Jardovi. Vzal mobil a vytočil číslo. Zvedl to hned.
„Čau.“
„Ahoj, hele, já zítra nepřijdu na trénink. Nemohl bys to říct Honzovi?“ řekl unaveně.
„No a co s tebou je?“
„Záda, mám hrozný bolesti.“ řekl zklamaně.
„Tak to je nepříjemný.“ řekl Jarda zúčastněně.
„Hm. Možná nebudu moct hrát ani zápas.“ povzdychl si.
„To je blbý, jsi naše opora…“
„Já vím, zkusím se dát do pořádku, ale nevidím to dobře.“
„To je v pohodě, radši se pořádně vyleč. Co na to doktor?“
„Nikde jsem nebyl… ani se nechystám.“
„Děláš si srandu?“
„Ne. Nemá to cenu, to bude za pár dní dobré. Mám své zkušenosti. Vždyť víš, že tím občas trpím.“
„No jo, ale neměl by sis s tím zahrávat.“
„Mluvíš jak moje máma…“ řekl otráveně.
„Tak sorry.“ řekl Jarda trochu naštvaně.
Dělal, že si toho nevšiml. „Fajn. Tak to Honzovi řekneš, jo?“
„Jasně.“ řekl už klidně.
„Díky. Já na to nemám už sílu. Stejně by mi nevěřil. Zas si bude myslet, že se vymlouvám. Já už mu to nedokážu pořád vyvracet. Někdy bych se na celý basket nejradši vykašlal.“
„To chce klid. Oba dobře víme, jakej je.“
„Hm. Tak dík.“ neměl chuť to dál rozvíjet.
„V pohodě.“
Odmlčel se. Chtěl něco říct, ale přemýšlel, jestli má. Jarda to poznal.
„Ještě něco?“
„Mmm… já nevím.“
„Tak o co jde?“
„Nemohl bys napsat Týně ty?“
„Já? Proč já?“ zasmál se.
„Nejsem zrovna v situaci kdy bych…no, prostě by to bylo lepší.“
„Když myslíš… A co jí jako mám napsat?“
„Já nevím, něco si vymysli.“
„No to je dobrý, a to bys nemohl něco vymyslet ty?“
„Kdybych něco měl, tak jí napíšu sám. Ale já prostě nevím. Nechci aby věděla, co se mnou udělala, dokud si nebudu jistý, že moje city opětuje.“
„Si trochu protiřečíš, kámo. Neříkal si náhodou, že tě nemiluje?“
„Jo, říkal. A co?“
„No a teď si chceš bejt jistej, že opětuje tvoje city. Přitom ale předpokládáš, že je neopětuje…“
„Tak co? Uděláš to pro mě?“
„A co po mě vlastně chceš? Mám jí napsat a zjistit, jestli tě náhodou nemiluje, nebo jak si to představuješ?“
„Hele, oba víme, že se jí líbíš.“
„Cože?“ pousmál se.
„Tak že ses jí líbil, no.“
„To je ale rozdíl, bylo jí patnáct nebo kolik. Za tu dobu se určitě hodně změnilo.“
„Možná, ale určitě bude ráda, když jí napíšeš.“
„Jo? Kde bereš tu jistotu?“ podivil se.
„No tak. Prostě jí napíšeš, že máš fotky z Albeře…“
„Ty jsou na webu.“ přerušil ho.
„Hm…“ na chvilku se zamyslel.
„Chtěla fotky od Honzy, ne? Ty tam nejsou.“
„To sice fakt, ale ty nemáme.“
„A co fotky od Honzy z loňska? Stěžovala si, že je taky nemá.“
„To by možná šlo… Ty jsi fakt intrikán.“ usmál se.
„Takže?“
„Tak jo. Napíšu jí o těch fotkách… A co dál?“
„Dál? Já nevím… uvidíš podle situace. Třeba se s ní sejdeš… pokusíš se s ní sblížit a vytáhnout z ní něco…“
„No, to jsem fakt zvědavej. Aby to nedopadlo jinak, než chceš…“
„Jak to myslíš?“
„Tak jak to říkám.“
Na chvilku se oba odmlčeli.
„Takže večer jí napíšu a dám ti vědět, jo?“ shrnul to Jarda.
„Fajn… Ale dneska trénuju holky.“
„V tomhle stavu?“
„Co mám dělat? Přece jim to nezruším. A pak, nebudu nic dělat, jen je dirigovat…“
„By taky zvládly samy, pro jednou, ne?“
„Hm.“ povzdychl si, „uvidím, jak na tom budu.“
„Hlavně se neznič, mysli na zápas.“
„No jasně.“
„Tak se měj. Večer se ozvu.“
„Ty taky a dík.“
Položil telefon. Měl zvláštní pocit. Najednou si připadal jako zbabělec. Jenže po všech těch bolestných zklamáních neměl sílu na další. Chtěl vědět na čem je, než se do něčeho pustí. Samotného ho překvapovalo, co dělá. Jak se jen mohl takhle zamilovat do holky, kterou sotva zná? Ale ať nad tím přemýšlel, jak chtěl, na nic nepřišel.
Byl strašně vyčerpaný. Vůbec se nemohl soustředit na práci. Těšil se, až se dostane domů, ale věděl, že ho čeká ještě dlouhý den. A bolesti neustupovaly, spíš naopak. Rozhodl se, že zruší trénink. Pro jednou se opravdu nic nestane.

Konečně byl doma. Čekal, až mu Jarda zavolá. Začínal o svém plánu pochybovat, když zazvonil telefon.
„Tak co?“ řekl místo pozdravu.
„Psal jsem jí.“
„A?“
„Překvapilo ji to… čekala, že by jí mohl napsat někdo jinej… tak nevím, jestli to byl nejlepší nápad…“
„Kdo jinej?“ ptal se se zájmem.
„To mi neřekla, ale moc bych za to nedal, kdybys to byl ty.“
„Myslíš?“
„Já nevím, uvidíme… Zejtra spolu jdem na kafe.“
„To je dobrý.“
„No, začínám o tom pochybovat…“
„Proč?“ zeptal se klidně, ale cítil, jak mu běhá mráz po zádech.
„Aby si to nějak špatně nevyložila… třeba čeká víc…“
„To ne…“ řekl, ale jistý si tím úplně nebyl. Najednou začal o svém nápadu také pochybovat. Ještě dlouho po tom, co skončili hovor, tam jen tak seděl a přemýšlel. Možná jí měl vážně napsal sám. Promítal si všechny chvíle, které strávili spolu. Co by se mohlo stát? Maximálně by ho odmítla. To by ještě přežil… Znal ji už jako malou a vždycky ho bavilo hrát si s ní a s jejím bráchou. Opravdu by to přežil? Zrovna od ní by ho to hodně bolelo. Ale takhle bude vypadat jak zbabělec, když se to někdy dozví. A pak, co když je ještě pořád zamilovaná do Jardy..? Na to předtím nepomyslel. Spíš nemyslel na to, jaké by to mohlo mít následky. Beznaděj, kterou cítil, byla nekonečná.

ikonka sbírka Ze sbírky: Memories

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Memories (část II.) : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Tak už sakra mluv!
Předchozí dílo autora : Věnováno...

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku