V lesích, kde slyšet je vlků vytí,
žil mladý lovec Viktor, neměl lehké bytí.
Však Markéta, dívka krásná jako jarní květ,
dražší byla mu než celý širý svět.
Pod starým dubem scházeli se den každý
lásku nerozlučnou slíbili si navždy.
Léta příštího touhu svou zhojí,
a před Bohem cesty své v jednu spojí.
Za temné noci, kdy i měsíc mlčí,
potkal Viktor na lovu zuřivou smečku vlčí.
Kamizola zelená zborcena krví je celá,
poslední zbytky života vyprchají z jeho těla.
Ranhojič pravil: „Již pomoci mu není
jeho dech ustane do rozednění“
Dívka mu sevřela chladnoucí dlaň:
„Ať Smrt si vezme mne, jeho Bože chraň!“
Do lesů se vydala šeptaje své přání
poklekne do mechu, hlavu svou sklání.
„Vyslyš mne paní lesa, co ti nabízím,
zachraň mého milého, než život z něj vymizí“
Z mlhy vystoupí stařena s vrásčitou tváří,
zrak její do tmy až děsivě září.
„Život tvého milého zpět se navrátí ,
leč budeš to ty, kdo za to zaplatí.“
„Pozbudeš podoby, jména i krásné líce,
tělo tvé zahalí se do hávu vlčice.
Pozná-li tě milý, pomine tvé prokletí,
však zraní-li tě, upadneš do smrti objetí.“
Dívka souhlasí bez špetky zaváhání.
A ještě noci té splní se její přání.
Než ranními perličkami rosy vyzdobí se tráva,
mladík jakoby zázrakem z mrtvých vstává.
Zase živ a zdráv, však něco mu schází
co je mu nejcennější, to nenachází.
Prohledal vesnice, lesy, hory i údolí,
za zprávu o milé své dal by cokoliv.
Jednou všimne si, že vlčice se srstí stříbrnou,
jako stín provází jej jasným dnem i noční tmou.
Když unaven ve spánku pod dubem leží,
oddaná šelma před dravou zvěří jej střeží.
Věrnost její je jako víra silná,
přesto v lovci klíčí představa mylná,
že právě tato šelma dravá to byla,
která jeho velkou lásku zahubila.
Za jedné noci měsíční Viktor podiví se tomu,
když vlčice opatrně vystoupí ze stínu stromů,
jakoby nesměle se k lovci pomalu blíží,
zrakem prosebným k němu pokorně vzhlíží.
Leč mysl lovcovu strach ovládne,
sáhne po luku a tětivu natáhne,
na moment překvapí i jeho samého,
že v očích vlka vidí něco lidského.
Však v nešťastném okamžiku příštím,
šíp vypuštěn, vzduchem k cíli sviští.
Najednou i vítr ustane a temný les mlčí,
když střela pronikne hluboko v srdce vlčí.
Když přistoupí blíže, vidí že v mělkém mechu,
se šípem v hrudi leží Markéta, bez jediného dechu,
poklekne k dívce, zlomen nezměrnou bolestí,
však už pozdě je odvrátit strašlivé neštěstí.
Zdrcen činem svým, proklíná sám sebe,
nechť je mu zapovězeno uzřít denní nebe,
nechť on sám uvězněn v podobě vlčí,
jako noční stín před lovci v houští se krčí.
A tak za nocí temných, kdy jen hvězdy svítí,
je ze stínů skal slyšet tesklivé vytí.
To vlk samotář, co svých druhů se straní,
nářek jeho bolestný utichá až za svítání.
http://www.youtube.com/watch?v=fxEt-5558UA
žil mladý lovec Viktor, neměl lehké bytí.
Však Markéta, dívka krásná jako jarní květ,
dražší byla mu než celý širý svět.
Pod starým dubem scházeli se den každý
lásku nerozlučnou slíbili si navždy.
Léta příštího touhu svou zhojí,
a před Bohem cesty své v jednu spojí.
Za temné noci, kdy i měsíc mlčí,
potkal Viktor na lovu zuřivou smečku vlčí.
Kamizola zelená zborcena krví je celá,
poslední zbytky života vyprchají z jeho těla.
Ranhojič pravil: „Již pomoci mu není
jeho dech ustane do rozednění“
Dívka mu sevřela chladnoucí dlaň:
„Ať Smrt si vezme mne, jeho Bože chraň!“
Do lesů se vydala šeptaje své přání
poklekne do mechu, hlavu svou sklání.
„Vyslyš mne paní lesa, co ti nabízím,
zachraň mého milého, než život z něj vymizí“
Z mlhy vystoupí stařena s vrásčitou tváří,
zrak její do tmy až děsivě září.
„Život tvého milého zpět se navrátí ,
leč budeš to ty, kdo za to zaplatí.“
„Pozbudeš podoby, jména i krásné líce,
tělo tvé zahalí se do hávu vlčice.
Pozná-li tě milý, pomine tvé prokletí,
však zraní-li tě, upadneš do smrti objetí.“
Dívka souhlasí bez špetky zaváhání.
A ještě noci té splní se její přání.
Než ranními perličkami rosy vyzdobí se tráva,
mladík jakoby zázrakem z mrtvých vstává.
Zase živ a zdráv, však něco mu schází
co je mu nejcennější, to nenachází.
Prohledal vesnice, lesy, hory i údolí,
za zprávu o milé své dal by cokoliv.
Jednou všimne si, že vlčice se srstí stříbrnou,
jako stín provází jej jasným dnem i noční tmou.
Když unaven ve spánku pod dubem leží,
oddaná šelma před dravou zvěří jej střeží.
Věrnost její je jako víra silná,
přesto v lovci klíčí představa mylná,
že právě tato šelma dravá to byla,
která jeho velkou lásku zahubila.
Za jedné noci měsíční Viktor podiví se tomu,
když vlčice opatrně vystoupí ze stínu stromů,
jakoby nesměle se k lovci pomalu blíží,
zrakem prosebným k němu pokorně vzhlíží.
Leč mysl lovcovu strach ovládne,
sáhne po luku a tětivu natáhne,
na moment překvapí i jeho samého,
že v očích vlka vidí něco lidského.
Však v nešťastném okamžiku příštím,
šíp vypuštěn, vzduchem k cíli sviští.
Najednou i vítr ustane a temný les mlčí,
když střela pronikne hluboko v srdce vlčí.
Když přistoupí blíže, vidí že v mělkém mechu,
se šípem v hrudi leží Markéta, bez jediného dechu,
poklekne k dívce, zlomen nezměrnou bolestí,
však už pozdě je odvrátit strašlivé neštěstí.
Zdrcen činem svým, proklíná sám sebe,
nechť je mu zapovězeno uzřít denní nebe,
nechť on sám uvězněn v podobě vlčí,
jako noční stín před lovci v houští se krčí.
A tak za nocí temných, kdy jen hvězdy svítí,
je ze stínů skal slyšet tesklivé vytí.
To vlk samotář, co svých druhů se straní,
nářek jeho bolestný utichá až za svítání.
http://www.youtube.com/watch?v=fxEt-5558UA
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.