Zoofilka

Štěká, škrábe, zuby drtí,
vyhrožuje rychlou smrtí?
Ocáskem ti lásku dává,
podívej se na toho vraha!

/Hej, ty štěně, dej pryč ten jazyk mokrej!/

Přesně vím,
co skrýváš vlastně v srdci svým.
Jsi otec, co má jasný cíl.
Jsi ten, co má pro svýho psa velký díl.
…lásky?...

/A nebudeš ty zoofil? – Až po tobě./

Mňouká, škrábe, zoubky kouše,
ta, že by neublížila ani mouše?
Vrněním ti sympatie říká,
nemáš prý ještě trochu mlíka?

/Hej, ty kotě, kam odcházíš z mýho klínu?/

Zvíře nafrněný, už víš?
Nebo očima ještě spíš?
Stejně ale…
Jsi ta, co to klubko chlupů miluje
a každýho času bez něj lituje.
…kočičko moje…

/No dyť to říkám, zoofil! – Ale až po tobě…/

Píská, škrábe, zuby hlodá,
ta mrkev se snad brzo poddá.
Teď zastříhal ušima!
Je to pěknej klučina.

/Co ty vlastně děláš ve volným čase kromě hopsání?/

Já vím, já vím,
dává ti radost, toho jsem si už všim.
To jsme my, co to zvíře milujem,
do sešitů si ho malujem.
…králíku, kam hopkáš?…

/Přiznejme si to, oba jsme blázni! – Mluv za sebe…/

Ale je teda fakt,
že tohle všechno
a víc
mám doma
jen já…

...pravila...