Kocovina

Je to jako se probudit z nekonečnýho mejdanu, kde ti bylo celou dobu skvěle. Alkohol lásky ti koloval v žilách místo krve, místo kyslíku vdechuješ nějakej růžovej prach
nesmrtelnosti
Ale jenom do tý doby, dokud nevystřízlivíš.
Každej jeden špatnej moment je najednou jenom absťák, ze kterýho se druhej den snažíš probudit. Koukáš se po místnosti, nepoznáváš pořádně vlastní pokoj a tu holku v zrcadle taky ne. Víš, že bys ji měla znát. Vždyť se na ni díváš každej den. Znáš její oči, její obličej, její výrazy. Nebo sis to aspoň doteď myslela.

Oči jsou prázdný, ale snažej se smát. Pusa se usmívá, protože už tak nějak ví, co se od ní čeká. Některý věci se naučíš dělat automaticky. Smát se, když se smějou ostatní. Přihodit nějakou poznámku, aby nebylo ticho. Dělat, že je všechno v pohodě, protože vysvětlovat, proč není, by bylo asi víc náročnější než to celý zase přejít.
Každej kousek toho špatnýho humoru, každá ta vtipná poznámka, co ti vůbec nepřijde vtipná, se ti zaryje pod nehty jako tříska. Nejdřív ji skoro nevnímáš. Pak tě začne štvát. A nakonec o ní víš při každým pohybu.

A pokud se ji snažíš vytáhnout, krvácí to.
Pokud ji tam necháš, tak co? Asi si na tu bolest zvykneš. Přestaneš se jí tolik zabývat, přestaneš na ni upozorňovat a možná jednou dojdeš do bodu, kdy už ani nebudeš vědět, jestli tě ještě něco bolí, nebo jestli už jsi prostě jenom taková. Tupá. Otupělá. Jako si většinu času vlastně připadáš už i ty.

Protože…
Proč vlastně?

Dřív ses těm vtipům smála, nebo ne? Nebo jsi je jenom nechápala tak jako dneska? Byla jsi tehdy jiná, nebo jsi jenom neviděla věci, který teď najednou vidíš úplně všude? Kdy se to stalo, že z něčeho, co do sebe krásně zapadalo, se najednou staly úplně jiný puzzle do úplně jinýho obrazu?
A jakej to má bejt vůbec obraz? Co tady vlastně stavíme? A hlavně, proč mám pocit, že se celej ten obraz snažím poskládat jenom já?
Možná se některý věci mění tak pomalu, že si jich ani nevšimneš. Možná se měníš ty, možná lidi kolem tebe, možná se jenom jednoho dne probudíš a zjistíš, že už se nevejdeš do něčeho, co ti dřív bylo tak přirozený. A nejhorší na tom je, že ani nevíš, jestli máš hledat jiný místo, nebo se snažit nacpat zpátky do toho starýho.
Začne to tak nějak plynule. Žádnej velkej zlom, žádný hlasitý prásknutí dveřma. Jenom začneš cejtit svěrací kazajku. Nejdřív trochu. Pak čím dál víc. A čím víc se snažíš nadechnout, tím víc máš pocit, že nemůžeš.
A cejtíš, že někdo na druhý straně vůbec nechápe, proč se tak cejtíš. Že přeháníš, že jsi hysterická, že jsi divná, že jsi moc. Moc citlivá, moc přemýšlivá, moc hlasitá, nebo naopak moc tichá. Moc všechno a přitom najednou vůbec nic.
A tak začneš přemejšlet, jestli není chyba v tobě.
Jestli nejsi fakt jenom přecitlivělá. Jestli si věci moc bereš. Jestli bys neměla některý věci přejít, zasmát se jim a neřešit je. Vždyť to přece ostatním tak strašně jde. Tak proč tobě ne?
A nakonec začneš přemejšlet i o tom, jestli je tvoje existence vůbec normální.
A co je vlastně normální?
Je normální smát se něčemu, co tě uvnitř bolí? Je normální přemýšlet nad každou druhou větou, kterou řekneš a ještě dlouho potom si přehrávat, jestli jsi ji neměla říct jinak? Je normální cejtit se provinile za to, že tě něco ranilo? A kdy přesně se z toho, že máš nějaký pocity, stane něco, za co se musíš omlouvat?

Koukáš se do zrcadla.
Hnědý oči.
Neznámý oči.
Už nejsou najednou tvoje. Kdyby oči dokázaly ztratit barvu, ty moje jsou průhledný. Jako duch uprostřed světa. Neviditelná. Živá a přitom neživá. Radostná z každýho pěknýho momentu a přitom tak nešťastná.
Nosíš něco, co se s radostí vůbec neslučuje.

Chtěla bych umět přikrášlovat věci. Umět vyprávět příběhy tak, aby v nich bylo víc světla, míň bolesti a aby všechno nakonec nějak zapadlo na svoje místo. Chtěla bych umět říct, že všechno zlý je k něčemu dobrý a že si z každýho pádu něco odneseš. Jenže někdy je to prostě jenom pád. Někdy tě něco bolí, aniž bys v tom dokázala najít nějakej vyšší smysl. A někdy potřebuješ jenom přiznat, že to bylo na hovno, aniž bys z toho musela udělat lekci do života.
Když jsem se vrhla do toho oceánu nekonečnejch slz, kdy jsem se málem utopila, doufala jsem, že tam najdu vor, kruh, cokoliv, čeho bych se mohla chytit, abych se dokázala dopádlovat zpátky.
Zpátky za Tebou.
Něco, co mě udrží nad hladinou, než zase přijdu na to, jak se vlastně plave.
Jenže ono to nebylo tak jednoduchý.
Někdy jsem měla pocit, že už vidím břeh a pak přišla další vlna. Někdy jsem si myslela, že už jsem konečně v pohodě a pak mě rozhodila úplná maličkost, který bych si jindy ani nevšimla. A někdy jsem se sama sebe ptala, jestli se vůbec někam posouvám, nebo se jenom učím líp předstírat, že už umím plavat.

A i když jsem časem získala pevnou půdu pod nohama, našla svůj vlastní ostrov a začala si na něm pěstovat všechny kytky, který miluju, nebylo to tak, že by se všechno najednou vyřešilo. Jenom jsem konečně měla něco svýho. Místo, kde jsem nemusela nikomu vysvětlovat, proč se cejtim tak, jak se cejtim. Místo, kde jsem mohla nechat věci růst vlastním tempem, kde jsem nemusela bejt pořád veselá, pořád silná, pořád připravená na další vtip, kterej vlastně vůbec nebyl vtipnej.
Začala jsem zase vidět svoje oči, jak se pomalu zbarvujou zpátky do radosti. Ne každej den, ne v každým okamžiku, ale byly tam. A já si postupně začala uvědomovat, že nemusím pořád hledat něco, co mi chybí. Že některý věci už mám. Jenom jsem je přes všechen ten hluk kolem sebe přestala vnímat.
A přesto někde pořád bylo místo, odkud jsem se chtěla z tý pevný země vrátit zpátky.
K Tobě.
Spadnout znovu do toho, kdy mi koloval alkohol lásky místo krve v žilách. Do toho opojnýho pocitu, kdy všechno dávalo smysl, kdy jsem se cítila nesmrtelná, kdy jsem měla pocit, že přesně tam patřím. Kdy se člověk nemusí ptát, jestli je něco správně, protože to prostě cítí. Kdy nemusí hledat odpovědi, protože ho ani nenapadne, že by nějaký otázky mohly existovat.

Jsem moc ráda, že jsem zůstala střízlivá.
Protože si pořád dost dobře dokážu vybavit tu kocovinu.
A i když mě občas přepadla chuť vrátit se na ten starej mejdan, už vím, že si nemusím znovu nalívat, abych si připomněla, jak krásně mi tam kdysi bylo. Můžu si nechat vzpomínky na ty dobrý chvíle, aniž bych se musela vracet do všeho, co přišlo s nima.
Dnes už vím, že ne všechno, co v nás dokáže vyvolat pocit nesmrtelnosti, nám skutečně dovoluje žít.
A že někdy je mnohem těžší zůstat na pevný zemi než se znovu vrhnout do oceánu.

Jenže na tom svým ostrově mám pořád co dělat. Pořád je co sázet, co zalívat, co objevovat. Některý kytky mi uschnou, jiný vyrostou tam, kde bych je vůbec nečekala. A občas se stane, že se zastavím, rozhlídnu se kolem sebe a dojde mi, že jsem vlastně přesně tam, kam jsem se kdysi tak zoufale snažila dopádlovat.
Ne, nemám všechno dokonale vyřešený.
Ale vím, že jestli se někdy zase podívám do zrcadla a na chvíli svoje oči nepoznám, už se nebudu tolik bát.
Protože tentokrát budu vědět, že se nemusím vracet na mejdan, abych zase našla sama sebe.