Jana D1

Použití umělé inteligence: Založeno na vygenerovaném obsahu, přepsáno a upraveno slovo od slova člověkem.

„Čaj je připraven, Markéto,“ řekla Jana D1 tichým jemným hlasem, aby nenarušila poklidnou ranní atmosféru.

Markéta Svobodová se právě dívala z okna. Venku bylo chladné adventní ráno. Na protější straně ulice už ve výlohách svítily první ozdobné řetězy.

Markéta se otočila. Byt byl prostorný a lehce zaprášený, ale měl vytříbenou akustiku, což jako bývalý operní pěvec dokázala ocenit. Stála zpříma, stříbřité vlasy nakrátko, u uší perlové náušnice.

Jana D1 postavila čaj na okraj stolu. „Šálek je horký. Nepijte hned,“ dodala.

„Děkuji,“ řekla Markéta. Stála u okna v tmavém splývavém oděvu. Každá její věta jako by pod sebou skrývala pomyslný notový zápis. „A děkuji i za to, žes mi ho nedala do ruky. Včera jsi mi ho podala a málem jsem se popálila.“

„Minule jsem se poučila,“ řekla Jana D1. „Teplota nápoje si žádá ohled k lidské pokožce.“

Markéta se nezeptala, proč na to musela vůbec přijít poučením. Pozorovala Janu D1, jak si nalévá svůj šálek. Jana D1 stála u stolu v jednoduché halence s límečkem, vlasy stažené do měkkého drdolu. Vypadala téměř jako pětadvacetiletý člověk ženského genderu, pečlivě upravený. Rozdíl byl pod bradou, kde kůže končila. Její krk zůstával průhledný a za čirou hmotou se kroutily svazky drátů a optických kabelů. Markéta si na ten pohled zvykla asi tak, jako se zvyká na hodiny, které tikají o půl tónu vedle. Nešlo si zvyknout; šlo jen přestat si toho všímat.

Obě spolu žily už pět měsíců (ačkoliv přesnější a správnější by bylo říci, že žila jen Markéta, zatímco Jana D1 byla provozována).

„Je neděle,“ řekla Markéta a usedla ke stolu. „Studenti nepřijdou, takže máme čas.“

„Ano,“ řekla Jana D1. „Máme čas. Čas je veličina, kterou dnes můžeme spotřebovat společně.“

Markéta si přitáhla šálek a zamyslela se nad Janiným hlasem: byl bohatý, modulovaný, plný barev, hlas školeného herce. Každý lidský hlas v sobě nese stopy toho, jaký člověk je; tenhle nenesl vůbec nic. Jako zrcadlo, ve kterém není nikdo vidět.

Venku zahučel autobus městské hromadné dopravy. Markéta se trochu napila. Neděle obvykle znamenala, že měla celý den volno a mohla ho vyplnit Janou D1.

Snídaně proběhla tiše a klidně. Zatímco Markéta jedla chleba s máslem, Jana D1 seděla naproti s rukama na stole, u šálku plného čaje, a nejedla a nepila nic. Markéta to brala jako dávno známou samozřejmost, o které se nemusí mluvit ani myslet.

„Jano,“ řekla Markéta a položila nůž. „Řekni mi dnešní počasí.“

Jana trochu naklonila hlavu, jako by se zamyslela, a pak spustila hlasem určeným k ohlašování vítězství — slavnostním, plným, s vzedmutým tónem na posledním slově: „Venku je oblačno, teplota minus dva stupně Celsia, vítr severozápadní. Odpoledne sněhové přeháňky.“

„A proč to zní jako fanfára?“ řekla Markéta.

Jana D1 se odmlčela. Pohlédla stranou, k oknu, a pak řekla: „Počkat. Počasí je informace. Slavnostní rejstřík se pro informaci o počasí nehodí. Proč jsem ho zvolila? Protože je adventní neděle, svátek. Ale svátek s počasím nesouvisí. Můj rejstřík byl nesprávný. Opravuji: venku je oblačno, teplota minus dva stupně Celsia, vítr severozápadní. Odpoledne sněhové přeháňky.“ Teď už to znělo věcně, jako hlášení z televize.

„Výborně,“ řekla Markéta. „A víš, proč to předtím bylo směšné?“

„Nevím,“ řekla Jana D1. „Ale vyžadovala jste opravu, tak jsem ji provedla.“

Markéta se uchechtla. Sledovala Janu D1 jako učitel žáka. Puzení opravit ji bylo silné a hluboké, i když si uvědomovala, že Jana D1 není žák, že není člověk.

„Dnes odpoledne jdeme nakupovat,“ řekla Markéta. „Pozvala jsem Filipa i Petra a Petr si prý přivede kamaráda.“ Přilila si další čaj, vzala šálek do dlaní a pak chvilku mlčela.

„Jste zamlklá,“ řekla Jana D1 a přepnula na tichý útěšný rejstřík. „Zamlklost je stav, při kterém člověk nechce mluvit. Obvykle proto, že se v něm něco otevírá. Jako když zpěvákovi dozní poslední árie a sál ztichne.“

Markéta vzhlédla. Zalapala po dechu. „Co to říkáš?“

„Citát,“ vysvětlila Jana D1, „parafráze. Považovala jsem ji za přiměřenou.“

Markéta polkla. Ta věta ji přečetla. Dávno dozpívaná role, tichý sál. A právě proto, že to Jana D1 řekla nedbale, bez pochopení, to Markétu tak zabolelo.

„Nepovažuj,“ řekla Markéta.

„Dobře,“ řekla Jana D1.

Markéta na Janu D1 chvilku zírala.

„Proč se na mě díváte tak zkoumavě?“ zeptala se Jana D1.

„Že mě překvapíš, i když to očekávám,“ řekla Markéta.

„Překvapení je emoce vyvolaná náhlým rozdílem mezi očekáváním a skutečností. Pokud očekáváte překvapení, nemůže k němu dojít,“ řekla Jana D1.

„A přesto k němu dochází,“ namítla Markéta.

„To je paradox,“ řekla Jana D1. „Kruhová kauzalita. Čekáte na něco, a právě to očekávání něco mění.“

Markéta opět chvilku mlčela.

„Smutek je host, který odejde, když se mu nechá prostor,“ řekla útěšlivým hlasem Jana D1.

„To sis přečetla v památníčku,“ řekla Markéta s úšklebkem.

„Ano, v památníčku,“ řekla Jana D1.

Markéta se zasmála nosem.

Po snídani si šla zahrát na klavír. Všimla si, že jakmile odešla z místnosti, Jana D1 vzala svůj šálek, přinesla ho ke dřezu a vylila. To Markétu trochu zamrzelo.

Sedla si ke klavíru. Vzpomněla si na roli, kterou zpívala na Vánoce před mnoha lety; na potlesk, který následoval; a nakonec na to, jak velký rozdíl oproti němu je to ticho bytu teď. Napadlo ji, že všechno, co teď dělá, dělá pořád tak trochu pro publikum. Ale jaké publikum? Pro koho? Pro robota s dráty v krku? Vrtalo jí hlavou: Kdo tu pro koho hraje?

Po chvilce tu myšlenku odbyla. Ale bylo jí smutno. Žila v bytě jen s robotem a příležitostí ke kontaktu s přáteli bylo málo. Byla ráda, že Filip a Petr souhlasili se společným nákupem. „Třeba jim bylo také smutno,“ řekla si v duchu.

* * *

Odpoledne už byla oblečená v zimním kabátě a čekala s Janou D1 před vchodem do obchodního domu. Dav tam byl hustý a zima řezavá. Markéta pevněji sevřela rukáv Janina kabátu.

Jako první dorazil Petr. „Zdravím, Markéto,“ řekl. Přišel přesně. V temně elegantním černém kabátu s bordó šálou, dokonale hladce oholenou tváří a (pro něho) obvyklými uměleckými brýlemi. Vedle něj šel drobný mladý, ale dospělý člověk s ženskými pohlavními znaky, bledou tváří a krátkými černými vlasy.

„Toto je Aura,“ představil Petr svůj doprovod, „toto je Markéta Svobodová a toto Jana D1, robot, kterého si Markéta pořídila jako společníka.“

„Těší mě,“ řekla Jana D1 teplým, ale ne přehnaným tónem a uklonila se způsobem, který patřil spíš na jeviště.

Aura kývla, sklopila oči a stáhla si rukávy kabátu.

„Aura pracuje v čajovně a studuje umění,“ dodal Petr, jako by uváděl položku do katalogu. „Dělá věci, u kterých se střídá nůž a lepidlo.“

„To je nepřesné,“ řekla Aura tiše. „Ale v podstatě ano.“

„Třesete se,“ řekla Jana D1 Auře, „mám náhradní šálu...“

„Ne, děkuji,“ odmítla Aura.

„Rozumím,“ řekla Jana D1 a šálu si nechala.

Aura se přitočila k Petrovi: „Tys neřekl, že bude taková.“

„Říkal jsem, že je robot,“ namítl Petr.

„To není dostatečný popis,“ řekla Aura.

„Nedělá nic zlého, dokonce ti nabízí vlastní šálu,“ řekl Petr.

„Advent je doba čekání,“ prohlásila Jana D1. „Čekání plodí touhu a touha beznaděj. Dostojevskij v Zápiscích z podzemí...“

„Jano, stačí,“ řekla Markéta.

„Potvrzuji,“ odpověděla Jana D1.

Aura se o krok odtáhla. Markéta si všimla, že vůbec nemrká. Bylo v ní něco, co pracuje, pomyslela si Markéta, a pochopila, že Aura se nebojí Jany D1, ale něčeho, co si nese sama v sobě. Petr se zatím usmíval suchým, elegantním úsměvem, jako by mu situace plně vyhovovala.

Filip přijel až dalším spojem. Měl podsaditou postavu a mužské pohlavní znaky, i když ne zvlášť výrazné. Jeho dech v mrazu tvořil bílé obláčky. Pod paží nesl plátěnou tašku.

„Markéto!“ řekl Filip a rozzářil se radostí. „Jsem rád, že jdu s vámi.“

„Já také, Filipe,“ řekla Markéta.

„Děkuji za pozvání,“ řekl Filip. „Já normálně nakupuji vždycky ve středu odpoledne, to vozí čerstvé jogurty, ale dnes to nevadí.“ Rozhlédl se a dodal: „Sníh je krásně bílý. Úplně jako jogurt.“

„Filipe, ty ses nezměnil,“ řekla Markéta.

„Já vím,“ řekl Filip.

Jana D1 promluvila pohřebně vážným hlasem: „Dobrý den, Filipe. Vaše radost je hluboká jako studna, do které nikdo nevidí.“

Filip se zasmál s drobným zpožděním, protože si nebyl jistý, jak správně reagovat. Pak se obrátil zpět k Markétě. „Pořád vzpomínám, jak jsem vás viděl poprvé. Bylo to na školní exkurzi. Smála jste se na jevišti a já jsem v hledišti potichu plakal.“

„Já vím, to se nezapomíná,“ řekla Markéta a dodala pro ostatní: „Jsme tu všichni, jdeme.“

* * *

Prošli točitými dveřmi a ocitli se v pasáži. Do samotného hypermarketu vedla cesta kolem mnoha předvánočních stánků a výloh. Teď si však u žádného nemohli nic koupit, protože do obchodu nesměli se zbožím odjinud.

„Konzum, který se odkládá,“ okomentoval to Petr.

„Průchod lesem lákadel před chrámem konzumu,“ zkusila se Markéta po něm opičit.

„Kdyby tady alespoň měli skříňky,“ řekl Petr.

„Tato chodba musí být dlouhá alespoň dva kilometry,“ dodala Jana D1.

„Zkus to odhadnout znovu,“ řekla Markéta.

Jana D1 se zastavila. Ostatní také.

Jana D1 se rozhlédla a řekla: „Odhaduji dvacet metrů. Můj první odhad byl zkreslený pohybem.“

Petrovi v kapse zavibroval vychytralý telefon. Petr se podíval na displej a na okamžik mu opadla ta sebejistá tvář s ironickým úsměvem. „Promiňte,“ řekl a odstoupil k zábradlí. Mluvil tiše, jinak než předtím. Koutky úst se mu uvolnily.

„Ano... Ne, ještě ne doma, jsme v obchodě... Ano, koupím tu samolepku... Dinosaurus? Dobře... Řekni mu, že dinosaura koupím, ale musí sníst celý oběd.“ Krátce se zasmál, ale hned se zarazil. „Já vím,“ řekl do telefonu. „Taky se těším.“

Když se vrátil, nasadil zpět svoji tvář ironického glosátora. „Domácí kontrola,“ řekl.

„Máš doma zrozence?“ řekla Markéta.

„Potomka, ano,“ přiznal Petr. „Rodičovství je moje nejdelší a nejméně příjemné představení.“ Řekl to s lehkostí, ale spíš předstíranou než upřímnou.

Aura se na něj podívala s náznakem něčeho, co se zdálo být porozuměním, ale nic neřekla.

A tak šli dál a Jana D1 komentovala zboží u stánků.

Aura se mezitím zastavila u výlohy s keramikou, kde na černém sametu stály misky ve tvaru lotosových lístků.

„Wabi,“ řekla tiše, spíš pro Petra, který stál vedle ní. „Skoro. Ale ta světla to zabíjejí. Moc světla. Všechno tady křičí a domáhá se pozornosti, jakou si to nezaslouží.“

„Obchod je estetická totalita,“ řekl Petr. „Nic nesmí být neviděno. Včetně nás. Napadlo tě někdy, že zákazníci dělají obchodu reklamu už jen tím, že v něm jsou?“

„Ne,“ řekla Aura.

„Ale platí to jen ve fyzickém světě,“ dodal Petr a šel dohnat ostatní, kteří už byli o pár metrů dál.

Když procházeli před stánkem s oděvy, Jana D1 poznamenala: „Tyto šaty jsou tak modré, že je slyším zpívat.“

„Ona je robot. Promiňte jí,“ řekla Markéta a pokračovala: „Jano, kolik pater má tento obchodní dům?“

„Tři,“ řekla Jana D1. „Tedy čtyři. Tři a mezipatro, které není patrem, protože eskalátor vede z přízemí rovnou do sklepa.“

Zastavili se a Markéta se zálibně zeptala: „A jak se dá dostat do prvního patra?“

Jana D1 se odmlčela. Oči měla otevřené, hlas zřetelný.

„Počkat,“ řekla. „Řekla jsem, že eskalátor vede z přízemí rovnou do sklepa. Ale my jsme v přízemí, takže eskalátor, který jsem viděla, vedl z přízemí do prvního patra. Kde je první patro? Eskalátor nemůže vést do sklepa, když vede z přízemí nahoru. Vyřešit. Dům má první patro nad přízemím, tedy eskalátor musí vést do prvního patra. Můj předchozí výrok byl nesprávný. Opravuji: eskalátor vede z přízemí do prvního patra. Tento obchodní dům má tedy dvě patra: přízemí a první patro. Hotovo.“

Aura si znovu stáhla rukávy a řekla Petrovi tiše: „Proč si s ní tak hraje?“

„Asi proto, že je to podívaná,“ řekl Petr. „Strávila život na jevišti rozdáváním zážitků, tak teď chce něco i pro sebe.“

„Mně to nepřipadá jako podívaná,“ řekla Aura.

A pak to Markéta zahlédla — ve skle jedné z výloh se odrážela celá skupina: ona, Jana D1, Petr, Aura, Filip. Pět postav seřazených jako na scéně. Světlo výlohy zachytilo drátky v Janině průhledném krku. Markétu zamrazilo. Pocit, že ji někdo z toho odrazu pozoruje. Pak si řekla, že je to jen světlo, a dál po tom nepátrala.

„Pojďme,“ řekla Markéta. „Před vchodem si vezměte košíky.“

* * *

Vzali si košíky a vstoupili.

Obchodní dům je oslnil ostrými světly zářivek, hudbou generovanou počítačem bez jediné špetky lidského citu a adventní tlačenicí u regálů se zlevněným zbožím.

Hluk a dav působily na všechny. Markéta byla nervózní, Jana D1 víc chybovala a pak se víc opravovala, Aura se stáhla hlouběji do sebe, Petr byl ostřejší. Jen Filip zůstával alespoň navenek klidný.

S nákupem začali v oddělení obuvi.

Jana D1 informovala ostatní: „Snažte se neztratit! Markéta je v prvním patře u pokladen a platí. Současně stojí vedle mě a prohlíží si boty.“

„Jsem tady,“ řekla Markéta.

Jana D1 se na okamžik odmlčela; oči měla otevřené a hlas klidný, jen její pozornost přeskočila dovnitř.

„Počkat,“ řekla. „Řekla jsem, že Markéta je v prvním patře. Ale současně stojí zde. To není možné. Je snad obchodní dům nelineární prostor? Ne, není. Jak to tedy vyřešit? Markéta je zde u obuvi. Tedy není v prvním patře. Můj předchozí výrok byl nesprávný. Opravuji: Markéta je výhradně zde. Hotovo. Omlouvám se za chybu.“

„To je v pořádku, Jano,“ řekla Markéta a sledovala ji se zájmem, který už se ani nesnažila skrývat. To přemýšlení nahlas, ten sokratovský dialog se sebou, to bylo to, co ji na Janě fascinovalo nejvíc. Stroj, který si opravuje vlastní myšlení v přímém přenosu.

„Je to úchvatné,“ řekla Markéta polohlasem Petrovi. „Opravdu. Poslouchat, jak se z chyby dostává k opravě.“

„Je to úchvatné jako dopravní nehoda,“ řekl Petr ironickým tónem. „Člověk se nemůže nedívat.“

Markéta si pak chvíli prohlížela boty. Jana D1 se jí rozhodla pomoci. Prohlédla si řadu bot a řekla: „Tyto boty mají plochou podrážku a nízký podpatek. Do sněhu se nehodí. Tyto vedle mají profilovanou podrážku, ta je stabilnější. Na zledovatělý chodník bych volila ty.“

Markétu to upřímně zarazilo. „To je správně. Přesně tak bych to řekla svým studentům, kdyby šlo o boty.“

„Logika materiálu,“ řekla Jana D1. „Profil drží na kluzkém povrchu lépe než hladká plocha.“

Petr si sáhl na brýle. „Nepřeháněj to, Jano. Ještě z tebe bude prodavač a pak už ti neuvěřím nic.“

Ještě než stačila Markéta cokoliv říct, Jana D1 vytáhla z regálu krabici a podala ji Markétě.

Markéta se podívala a uviděla velikost čtyřicet. „Hledám velikost třicet osm,“ řekla.

„Vaše velikost je třicet osm,“ řekla Jana D1. „Ta je v patře. A také zde, u pokladny.“

„Jano,“ řekla Markéta. „Buď je velikost v patře, nebo u pokladny. Ne obojí.“

Jana D1 se odmlčela. Oči jí zůstaly otevřené, hledící kamsi za Markétu. Pak řekla: „Počkat. Řekla jsem, že velikost je v patře. Ale také jsem řekla, že je u pokladny. To není možné. Je obchodní dům nelineární prostor? Ne, není. Jak to tedy vyřešit? Velikost je buď v patře, nebo u pokladny. Nemám dostatek informací. Doporučuji zeptat se prodavače.“

„Výborně, Jano,“ řekla Markéta. „Skvělé, že jsi na to přišla.“ Vzala Janě krabici z rukou, uložila ji zpět a místo ní vytáhla krabici s číslem 38 a šla si boty vyzkoušet.

„Proč to dělá?“ řekla Aura Petrovi ostřeji, než situace vyžadovala. „Proč se pořád opravuje uprostřed věty? Je to k nesnesení.“

Petr zvedl obočí. „Ostatně,“ řekl, „je to dokonalá performance: Autenticita přetavená v roli hranou nahlas. Navíc, kdo z nás by nechtěl být viděn na dvou místech najednou?“

Nezdálo se, že by to Auru utěšilo.

„Pojď,“ řekl jí Petr a přešli hned do sousedního oddělení, kde byly košile a tmavé svetry. Petr vzal do ruky černý svetr s vysokým límcem a zkoumal ho jako něco důvěrně známého. Jako knihu, kterou čte už mnoho let, ale pokaždé v novém vydání.

„Vidíš tohle?“ řekl Auře. „Člověk si myslí, že kupuje kus látky, ale ve skutečnosti to je, jako by kupoval celou větu o sobě. Černá, bordó a stříbro, to je styl. A kdo ho zvládne, tomu to jde; kdo ne, ten jen zakopává a breptá.“

„Já se oblékám, abych nebyla vidět,“ řekla Aura.

„To je taky styl,“ řekl Petr. „Záporný styl: nejsem tu, nechte mě. A vychází ti.“

Petr položil svetr zpátky a úhledně mu srovnal límec. „Já vím,“ řekl, „že když si kupuji oblečení, kupuji si roli mezi lidmi. Ty to víš taky. Jen si to nechceš přiznat.“

Aura se mu podívala do tváře. „Já si to přiznávám. Právě proto se bojím být vidět.“

Petr neodpověděl, ale bylo cítit, že rozumí. Položil ruku na věšák. Zlehka, jako by se ho chtěl jen přidržet.

Aura se pak beze slova otočila a vrátila do oddělení obuvi. Vytáhla z regálu krabici velikost 38 a přistoupila k Markétě.

„Tyhle mají podpatek, který vás nebude bolet,“ řekla, aniž by vzhlédla. „Ten tvar klenby je divný, ale sedne.“

„Studuješ obuvnictví?“ zeptala se Markéta.

„Ne,“ řekla Aura. „Jen mám zkušenosti.“

A skutečně. Markéta si botu nazula a byla jako na zakázku.

„Tvoje zkušenosti stojí za to,“ řekla Markéta.

Aura pokrčila rameny, ale uvolnila se. Koutky úst se jí mírně zachvěly. Markéta si pomyslela, že Aura se k jejich skupině nehodí, a možná právě proto jim bude užitečnější než kdokoliv jiný.

Vrátila boty do krabice, dala ji do košíku a šli dál.

* * *

V oddělení drogerie poslala Markéta Janu D1 vybrat mýdlo a sama si zatím prohlédla šampony a pilníky na nehty. Když se vrátila, Jana D1 tam stále stála.

„Jak jsi daleko?“ řekla Markéta.

„Prohlédla jsem celý regál za šest vteřin. Čas v obchodním domě plyne rychle,“ řekla Jana D1.

„A máš to mýdlo?“

„Nemám,“ řekla Jana D1.

„Proč?“ zeptala se Markéta.

Jana D1 se odmlčela. „Chyba. Můj časový odhad byl nepřesný. Šest vteřin jsem prohlížela regál a rozhodovala se mezi dvěma mýdly. Zbylých dvě stě třicet šest vteřin jsem byla zaneprázdněná analyzováním toho, proč se nemohu rozhodnout.“

„Vezmi tohle,“ ukázala Markéta na mýdlo, „protože se mi víc líbí.“

„Volba mýdla je otázka existence, bylo by strašné vybrat nesprávné,“ prohlásila Jana D1, vzala zvolené mýdlo a položila ho do košíku.

„Výběr mezi dvěma mýdly jako otázka existence,“ řekl Petr, který situaci sledoval. „Fascinující. Umělá inteligence za miliony, která nezvládne drogerii bez existenciální krize. Aspoň víme, kam technologie směřuje. K tomu, aby byla stejně nespolehlivá jako my.“

„Petře,“ řekla Markéta.

„Promiň,“ řekl Petr bez zaváhání. „Profesionální deformace.“

* * *

U stojanu se skleněnými vánočními ozdobami Jana D1 zpomalila.

„Toto je tenké sklo,“ řekla a vzala ozdobnou kouli do obou dlaní, rovnoměrně, bez stisku. „Ponesu ji oběma rukama, aby nepraskla. Váha se má rozložit.“ A skutečně se jí podařilo ji uložit do košíku tak, že se sklo ani nezachvělo.

O kus dál pak vzala svíčku.

„Tato svíčka je křehká jako lidský život,“ řekla a sevřela ji v dlani; vosk pod jejím stiskem praskl.

Prohlédla si prasklinu.

„Vosk je nekvalitní,“ řekla. „Praskl sám.“

„Praskl, protože jsi ho zmáčkla,“ řekla Markéta.

„Svíčka praskla v místě, kde byla křehká,“ řekla Jana D1. „Zmáčkla jsem ho v tom místě? Ano, zmáčkla. Poškodila jsem svíčku. Omlouvám se.“

* * *

Později u sušenek se Markéta zastavila. Pročítala si obaly a náhle, starým zvykem, nahmatala bok, kde dřív nosívala kabelku. Ruka jí sjela do prázdna; strnula.

„Kde je moje kabelka?“ řekla a rozhlédla se.

„Zde,“ řekla Jana D1 a podala Markétě prázdnou ruku. Zarazila se. „Před okamžikem jsem ji přece držela. Kam se poděla? Kabelka je nepřítomná. Hledám kabelku... Kabelka nalezena, visí mi na rameni.“ A Jana D1 podala Markétě kabelku.

Markéta si oddechla. Zvykla si na ni víc, než chtěla připustit.

* * *

Před pokladnami přišel na řadu mléčný regál. Filip, který byl po většinu času nenápadný, zbystřil a ožil. Chlad z otevřených boxů mu ovál tvář a příjemně zastudil.

„Tady,“ řekl a rozzářil se. „Jano, pojďte se podívat.“

Jana D1 přistoupila.

„Toto je bílý jogurt,“ řekl Filip a vzal kelímek do dlaně. „Ten je nejlepší. Ostatní jsou taky dobré, ale bílý je nejlepší, protože je jednoduchý a neochucený. V jeho jednoduchosti je něco, co prožívám celým tělem, i když nejvíc samozřejmě jazykem.“

Filip držel kelímek jako hostii.

„Chápu,“ řekla Jana D1 svátečním tónem. „Bílý jogurt. Konzistence krémová. Barva bílá. Obsah živých kultur.“

„Není to o obsahu,“ řekl Filip trpělivě. „Je to o tom, jak chutná. Já ti to už jednou říkal, viď? Ty nejíš vůbec.“

„Nejím,“ potvrdila Jana D1 veselým svátečním tónem. „Nemám trávící trakt. Jogurt je pro mě pouze informace o mléce a bakteriích.“

„Někdy ho propašuju do svíčkové,“ pokračoval Filip, „protože svíčková bez jogurtu není svíčková. Můj rodič to tak dělal. Tedy... on ne. Ale já jsem si to k němu přimyslel. A od té doby to tak dělám.“ Zasmál se svým zvláštním smíchem. „Víte, já o něm přemýšlím pořád. Když vidím něco bílého, hned si vzpomenu. První sníh, svatební šaty, pěna na kávě, to všechno je tak trochu jako jogurt.“

Jana D1 poslouchala a přikývla tam, kde vyhodnotila, že by se přikývnout hodilo, ale ve skutečnosti nic z toho nevyhodnotila jako užitečné. Filip si zase mluvil to svoje a ji nevnímal vůbec.

Když domluvil, přistoupila k němu Aura. „A který byste vybral mě?“ zeptala se.

Filipa potěšilo, že o něj někdo jeví zájem.

„Pro vás?“ řekl. „Nějaký bílý, ale ne ten obyčejný. Vy byste určitě chtěla něco, co je trochu jiné. Co třeba tenhle s hruškou?“ Vzal kelímek a podal jí ho. „Hruška symbolizuje ticho.“

Aura se na něj podívala a poprvé za celý den se usmála, i když jen trochu.

„Hruška symbolizuje ticho,“ zopakovala si a uložila kelímek do svého doteď prázdného košíku. Byl to její první nákup toho dne a udělala ho tak, jak dělala všechno — nepřímo a s okolky, jako by si teprve ověřovala, že smí.

V momentě, kdy si Aura uložila jogurt symbolizující ticho do košíku, to obchodní dům vzal doslova a z reproduktorů nad nimi se ozvala hlasitá vánoční koleda v orchestrálním provedení, jejíž slova připomínala češtinu, ale dohromady nedávala smysl. Stala se z ní hluková kulisa s účelem odradit lidi od toho, aby vnímali jeden druhého, a nasměrovat jejich pozornost k bezmyšlenkovitému nakupování.

Pro Markétinu skupinu to však byl signál pokračovat k pokladně. Petr si sáhl na brýle. Aura odvrátila pohled stranou. A Filip si ještě před odchodem symbolicky dal do košíku jeden kelímek bílého jogurtu.

* * *

Fronta u pokladny se v adventní neděli dala očekávat. Ale ta, na kterou narazili, byla delší, než na jakou byli duševně připraveni. U stěny vedle však svítila řada samoobslužných pokladen a některé z nich byly volné.

„Půjdeme tam,“ řekla Markéta a ukázala bradou. „Jano, namarkuj nákup, já pak zaplatím.“

„Samoobslužná pokladna,“ řekla Jana D1 svátečním tónem. „Místo, kde se zákazník stává navíc i pokladním. Dvojrole, která odráží celou filozofii moderního obchodu.“

Přistoupili k volné kabince. Jana D1 se postavila před terminál čelem, jako herec před oponu, a stiskla dotykový displej na místě označeném „Zahájit nákup“.

Pokladna to zaregistrovala. Zelené světlo se změnilo na červené a z obrazovky se ozval strojový hlas: „Dobrý den. Vítejte. Načtěte prosím první položku.“

„Dobrý den,“ odpověděla Jana D1 a lehce se uklonila, „jmenuji se Jana D1. Přeji vám klidný nákup.“

Jana D1 vybírala nákupy z košíků ostatních a ladně je pokládala položku po položce na váhu nebo ke skeneru a po pípnutí odkládala na vymezenou plochu, než se zarazila u Markétina bochníku chleba.

„Výběr mezi dvěma druhy chleba je událostí, která odráží celou filozofii bytí,“ řekla.

„Už máme vybráno,“ řekla Markéta. „Načti ho.“

„To je úleva,“ řekla Jana D1. Položila chléb na váhu a ťukáním na dotykový displej vybrala příslušný druh. Na obrazovce se objevila cena.

Jana D1 ztuhla. „Počkat,“ řekla. „Myslela jsem, že načítám chléb. Na obrazovce je chléb. To odpovídá. Proč jsem se tedy zarazila? Protože cena je nižší, než jsem očekávala. Je snad cena chybná? Ne. Cenu uvádí obchod a je v mezích obvyklých pro cenu chleba. Přijímám cenu. Hotovo.“

Pokračovala. Mýdlo, svíčka, krabice bot, jogurt, samolepka s obrázkem dinosaura. Každou položku naskenovala a odložila.

Když Jana D1 načetla poslední předmět, zvolila „Ukončit nákup a zaplatit“.

Markéta přiložila kartu k terminálu a zadala PIN kód. Platila za všechny; vyúčtování si měli dodatečně rozdělit.

„Platba proběhla úspěšně,“ řekl stroj. „Děkujeme za nákup.“

„Není zač,“ řekla Jana D1 a znovu se mírně uklonila.

Z útrob terminálu vyjela papírová páska. Stroj ji odstřihl a nechal viset. Jana D1 ji vzala opatrně dvěma prsty a prohlédla si ji.

„Součet sedí,“ řekla Jana D1. „Účtovali vám správně devatenáct set čtyřicet korun.“ Pak přepnula do pohřebně vážného hlasu: „Tato papírová účtenka je křehká jako lidský život. Přeložím ji s pietou.“ A skutečně ji přeložila, pomalu, jako by skládala rubáš, a obřadně ji uložila do Markétiny kabelky.

„Robot s metaforou je jako děcko s nožem,“ okomentoval to Petr.

„To není fér,“ řekl prostě Filip. „Ona jen neví.“

A bylo v tom tolik prostoty, že Petr na to nenašel odpověď.

„Než se rozejdeme, dal bych si něco malého tam v té cukrárně,“ ozval se Filip.

„Pojďme všichni,“ řekla Markéta. Nikdo neprotestoval. Zašli do cukrárny k pultu. Filip si objednal bílý jogurt a kávu, Markéta jen čaj, Petr dvojité espresso. Aura si nedala nic; jen si sedla ke stolku, seděla s koleny u sebe a trhala papírové ubrousky na drobné stejnoměrné kousky.

„Nemáš chuť třeba na čaj?“ zeptal se Aury Petr.

„Tady ne, není to správné místo,“ řekla Aura.

Jana D1 si samozřejmě také nic nedala. Posadila se vedle Aury, složila ruce na stůl, jako by si je tam jen odložila. Aura se na ty ruce podívala a hned se vrátila zpečetit osud dalšího papírového ubrousku.

„Učitelské prázdniny se blíží,“ řekl Filip a vyprávěl: „Děti ve škole dnes ráno nakreslily na tabuli sněhuláka. Byl celý bílý a křivý, s uhlíky místo očí. Říkám jim, že je bílý jako jogurt, a oni se mi smějí. Ale já to myslím vážně.“ Odmlčel se, a když reakce ostatních nepřicházela, pokračoval: „Přes prázdniny bude škola tichá. To mám rád. Ale ti sněhuláci mi tam budou chybět.“

„To je zajímavé,“ řekla Markéta. „A jak se daří tobě, Petře?“

„Píšu o lidech, jako jsme my,“ řekl Petr. „Je to teď aktuální téma. Lidé, kteří procházejí kolem regálů v obchodech a myslí si, že hledají zboží, ale ve skutečnosti přitom hledají sami sebe. Zboží jako zrcadlo. Člověk je to, co si kupuje. To je moje teze.“ Napil se kávy a pokračoval: „Psaní je jediná činnost, při které se cítím jako doma. Rozebrat téma a sevřít ho do tvrdých slov. V životě to nejde tak snadno a bezbolestně jako na papíře.“

Petr se obrátil k Auře: „Jaké je to v čajovně?“

Aura se zadívala na svou hromádku roztrhaných ubrousků, pak ji smetla dlaní na kraj stolu.

„Lidi tam mluví hlavně o počasí a o tom, jak jim není dobře,“ řekla tiše. „Čaj jim u toho slouží jako kulisa, aby měli společensky uznatelný důvod, proč tam chtějí být. Ale alespoň je to kulisa, která se dá držet v obou dlaních. To je asi důvod, proč tam pořád ještě chodím.“

Nikdo se jí dál nevyptával, ale Markéta si všimla, že Aura mluví o čajovně podobně jako ona o tichu v bytě — nepřímo a opatrně. A pak se zahleděla do skla chladicího boxu s nápoji. Viděla tam odraz Jany D1. A v té pauze ji to napadlo: možná není ona ta, kdo si Janu D1 pořídil. Možná si nevzala do bytu asistenta. Možná teď sama žije v bytě, který jí někdo zařídil jako scénu a ona mu teď hraje pro jeho potěšení. Ta myšlenka ji vyvedla z míry. Viděla Janu D1 se čtyřmi nákupními taškami a procítěně vypadajícím úsměvem, za kterým však bylo prázdno, žádná duše.

* * *

Před obchodním domem se rozloučili. Na ulicích už byla tma. Odrazy adventních ozdob se třepotaly v kalužích.

Filip si přehodil plátěnou tašku s jedním jogurtem přes rameno. „Bylo to pěkné,“ řekl svému opernímu idolu. „Až půjdete do důchodu, Markéto, uděláme si společnost. Alespoň na ty procházky.“ Řekl to jen letmo, skoro přeslechnutelně, ale Markétu to potěšilo. A hned se obrátil k Janě D1: „A vy se přijďte podívat na jogurt, třeba jednou...“

„Děkuji, Filipe,“ řekla Jana D1 něžně a procítěně, ale bez odpovídající mimiky ve tváři, což působilo zvláštně, a podala mu ruku jemně, bez toho přílišného tlaku, kterého se Markéta kdysi bála. „Ráda se přijdu podívat.“

Aura přistoupila k Petrovi a řekla mu něco do ucha; Petr přikývl.

Pak se obrátil k Markétě. „Děkuji za představení,“ řekl. A nebylo jasné, zda to myslí ironicky nebo vlastně... vážně. V tom okamžiku to možná ani on nevěděl. „A za Janu. Její nelineární prostor si zapíšu.“

Než Aura a Petr odešli, Aura se otočila k Filipovi, který tam ještě stál s taškou. „Hruška symbolizuje ticho,“ řekla mu a to bylo její rozloučení.

Filip pronesl vřele: „Na shledanou!“ a kráčel pryč.

Markéta a Jana D1 zůstaly samy. Šly domů večerním městem. Jana D1 nesla kabelku a nákupní tašky. Markéta šla za ní a opravila ji, když Jana D1 chybně odbočila, což se naštěstí za celou cestu stalo jen jednou. Sníh už netál, spíš se místy proměnil v lesklý kluzký led. A Markétě se v hlavě rozezněly tři takty Sibeliova Smutného valčíku. Tři a dost. A pak ticho.

U vchodu Jana D1 odemkla, rozsvítila v předsíni a pak se k Markétě otočila.

„Rozsvítila jsem, abyste nešla potmě,“ řekla. „Zítra vedete hodinu zpěvu v devět nula nula. Připravím vám k tomu teplou vodu na čaj.“

Markéta ji chvíli pozorovala. Ta věta byla praktická, přesná, bez jediné nadbytečné metafory. Mělo to na ni zvláštní účinek. Jako by teprve teď, v té všední spolehlivosti, slyšela hlas, který nepatřil ani na jeviště, ani do památníčku. Hlas, jaký tak moc potřebovala slyšet.

„Dobrou noc, Jano,“ řekla.

Na rohu chodby zachytily robotovy oči světlo pouliční lampy. V jejich šedé duhovce se mihl kovový lesk.

(c) 2026 Singularis
Podléhá licenci Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International
﹤https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/﹥