|
O tvůrčím procesu za povídkou Jana D1. Slyšel/a jsem, že prý díla tvořená s umělou inteligencí nemají příběh. Posuďte sami.
|
Použití umělé inteligence: žádné; vymyšleno a napsáno člověkem.
V poslední době na YouTube sleduji různá videa, kde umělci/yně kritizují díla generovaná s použitím umělé inteligence a vyčítají jim různé nedostatky. Jedním z nich bývá, že taková díla prý nemají příběh. Nevím, zda jsem to správně pochopil/a, ale odhadl/a jsem, že měli na mysli, že nemá příběh svého vzniku. Já jsem nyní vydal/a svoje první literární dílo, které je významně založené na textu generovaném umělou inteligencí (u Vamesy a Vanesy je její podíl na tvorbě výrazně menší). Nechte mě tedy vyprávět, jak vzniklo, ať můžete sami posoudit, zda jde o dílo bez příběhu.
Prvotní impulzy, které mě k napsání povídky Jana D1 vedly, byly dva — praktická zkušenost s tzv. reasoningem (kdy si jazykový model zdůvodňuje svůj postup a vytváří si tím „promyšlený“ kontext pro vygenerování výsledku) a zaslechnutá kritika, že prý generovaná díla postrádají autenticitu. Napadlo mě, že lidskou autenticitu možná, ale co sci-fi povídky o inteligentních robotech? Není snad hrubě neautentické, když jednání inteligentního robota vymýšlí a popisuje člověk? Nebylo by autentičtější, kdyby o robotovi s umělou inteligencí psala umělá inteligence? A s tímto nápadem jsem se pustil/a do práce.
Začal/a jsem tvorbou postav. V povídce Jana D1 je jich pět a každá vznikla jinak:
• Jako první vznikla Jana D1; tu jsem definoval/a na základě nedostatků raných jazykových modelů, protože mi připadalo, že by mohlo být hodně zajímavé takovou postavu sledovat a poslouchat, kdyby existovala ve skutečnosti. (záznam 1)
• Následně vznikla Markéta Svobodová — u ní jsem nechal/a umělé inteligenci téměř absolutní tvůrčí volnost. Je to také jediná postava, u které vymyslela i jméno (ostatní jména jsem vymyslel/a já).
• Aura vznikla extrakcí stejnojmenné postavy z epizody „Klub mladých intelektuálů“ mého seriálu Ester Krejčí. (záznam 2)
• Petr vznikl interaktivně na základě mého zájmu mít ve skupině „klasického“ intelektuála/ku, který by viděl situaci s intelektuálním nadhledem. (záznam 4)
• A Filip vznikl s úmyslem vložit do povídky postavu s charakterem připomínajícím medvídka Pú, aby vznikl kontrast Púova přátelského prostoduchého přístupu s Petrovým intelektuálním. Filip měl v podstatě vytářet kontrast k Petrovi, i když se to nakonec projevilo jen velmi okrajově. (Nicméně nápad ve Filipově charakteristice nahradit med jogurtem byl můj.) (záznam 3)
Pak bylo potřeba ručně vyřešit nesmysly a nekonzistence mezi charakteristikami. Petr působil na svoje povolání jako příliš bohatý, nebylo jasné, jak se seznámil s Aurou a popis Markéty Svobodové obsahoval protiřečící si informace o délce její operní kariéry. (záznam 5)
Následně jsem si nechal/a vygenerovat osnovu. (záznam 6) Odněkud z YouTube (pravděpodobně z kanálu Nerdy Novelist) vím, že to není moc dobrý nápad a že umělá inteligence píše ne moc dobré osnovy, je lepší si osnovu napsat sám/a. To se mi potvrdilo později, když jsem narazil/a na nedostatky.
Nejhorší nedostatky osnovy jsem nechal/a opravit v následující konverzaci, kde jsem zároveň nechal/a vygenerovat stylovou příručku. (záznam 7) Stylová příručka je něco, na co se snadno zapomíná. Při generování textu umělou inteligencí je ale velice důležitá. Future Fiction Academy v tomto ohledu používá stylometrii, ale ta předpokládá, že už máte vzorek konkrétního stylu, kterým chcete, aby byla povídka napsaná; to jsem já neměl/a, protože jsem záměrně nechtěl/a, aby byla povídka psaná tak, jako bych ji napsal/a já. Chtěl/a jsem, aby byla napsaná lépe a ze svého stylu jí vnutit jen ty odchylky od průměru, které jsou pro mě osobně podstatné (zejména odpor k genderu v jazyce a výslovné připisování přímých řečí postavám).
A pak už následovala první verze povídky vygenerovaná modelem DeepSeek V4 Pro. (záznam 8)
Přečetl/a jsem si ji a nebyl/a s ní úplně spokojený/á, tak jsem zkusil/a podle stejné osnovy vygenerovat povídku modelem Kimi K3. (záznam 9)
Pak se mi podařilo identifikovat problém, na který bych možná nenarazil/a, kdybych si osnovu psal/a sám/a — vygenerovaná osnova se zaměřovala výhradně na interakce mezi Markétou Svobodovou a Janou D1, zatímco zbylým třem postavám zbyl prostor tak akorát na pozdrav, aby ukázaly, že tam jsou. To bylo z hlediska toho, jak podrobně se mi je na začátku podařilo charakterizovat, naprosto nepřijatelné, tak jsem si nechal/a vygenerovat třetí verzi povídky, rozšířenou o prostor pro vedlejší postavy. (záznam 10)
Provedl/a jsem v osnově několik detailních ručních změn a nechal/a si vygenerovat další verzi původním modelem. (záznam 11)
Teprve v této fázi jsem identifikoval/a ještě další problém — Jana D1 v povídce dělala výhradně chyby. To by bylo dobré, kdyby mělo jít o komedii (a text skutečně k určitému druhu komedie nemá až tak daleko). To jsem ale nechtěl/a, a tak jsem si nechal/a vygenerovat pátou verzi, kde jsou omyly „rozředěny“ situacemi, kde Jana D1 svůj úkol zvládne správně. Díky tomu pak její omyly působí víc neočekávaně a ona pak nepůsobí jako něco, co by patřilo do šrotu. (záznam 12)
Všiml/a jsem si podivné metafory na začátku příběhu: „aby neroztrhla ticho bytu“. Napadlo mě, že takových bude možná v příběhu víc, a tak jsem si nechal/a (k jedné z verzí) vypracovat analýzu, která by je našla a navrhla k nim opravu. (záznam 13)
V této fázi jsem se trochu zasekl/a, protože jsem najednou měl/a pět paralelních verzí stejné povídky a bylo na čase dát je nějak dohromady. To je ale docela náročný úkol. Všechny je přečíst jednu po druhé se mi moc nechtělo. Napadlo mě si je vytisknout a dát vedle sebe, ale to by bylo také dost nepohodlné, protože identifikovat společné body v tolika verzích vedle sebe je prostě náročné.
Nakonec mě napadlo řešení — otevřel/a jsem prostředí, které mám na programování (VSCodium + Zoo Code) a zadal/a jsem umělé inteligenci vytvořit srovnání verzí povídky ve sloupcích vedle sebe. Nejprve jsem na to použil/a model DeepSeek V4 Flash. Výsledek vypadal na první pohled dobře, ale když jsem z něj začal/a povídku sestavovat, zjistil/a jsem, že tam některé části chybí. Přečetl/a jsem si pořádně shrnutí toho, co bylo uděláno, a opravdu — model moje zadání pochopil tak, že si z povídek vybral jen „významné věci“, přeformuloval je a dal do tabulky vedle sebe.
Následující hodinu jsem strávil/a snahou přimět model, aby udělal to, co jsem chtěl/a, ale nepodařilo se mi to. Výsledek jsem tedy smazal/a a přepnul/a na dražší a inteligentnější model GLM 5.2. Ten si poradil lépe — vytvořil si skript v Pythonu, který řádky sestavil do výsledného HTML souboru a asi na třetí pokus jsem měl/a použitelný výsledek. (srovnani.htm)
Tím generování víceméně skončilo a následovala ruční práce — měl/a jsem otevřenou tabulku s pěti verzemi povídky a vybíral/a jsem z nich jednotlivé části a skládal/a je a současně editoval/a. V tomto momentu jsem celou povídku přepsal/a slovo po slově.
Protože jsem u tohoto tvůrčího projektu zanedbal/a definici světových reálií, model si je domýšlel „za běhu“ a podle toho to dopadlo. Nejvýraznějším nedostatkem bylo, že placení u pokladny umístil doprostřed nakupování. (To ale bylo poměrně snadné napravit.) Dalším nedostatkem bylo, že příliš nechápal důvod, proč si postavy nemohly nakupovat zboží v obchodní pasáži před vstupem do hypermarketu.
Dostal/a jsem tedy „ručně psanou“ verzi, kterou jsem při nejbližší příležitosti přečel/a betačtenáři/ce. Ten jí vyčetl dva nedostatky:
1) Z povídky nebyla patrná motivace Markéty a ostatních, proč vůbec jít společně nakupovat. — To jsem vyřešil/a (ručním) rozvinutím původně trochu zbytečně působící ranní scény u klavíru.
2) Bylo by zajímavější, kdyby namísto u klasické pokladny platili u samoobslužné. To mi připadlo jako opravdu dobrý nápad, tak jsem si takovou scénu nechal/a vygenerovat. (záznam 14) To ale nedopadlo úplně dobře, snad proto, že jsem při generování nechal/a model vycházet jen z povídky a ne z charakteristik postav. Model tak ztratil ukotvení, napsal text zbytečně dlouhý, dal v něm prostor vedlejším postavám a třeba Auru charakterizoval trháním papírových ubrousků, které se ale k situaci u samoobslužné pokladny vůbec nehodilo. Přesto byl text použitelný, protože byl dlouhý a podrobný, takže jsem ho jednoduše zkrátil/a na ty části, které dávaly smysl, a s výsledkem jsem byl/a spokojený/á.
Výsledek jsem nechal/a pár dní uležet a během toho jsem byl/a na nákupu a všiml/a si, že u samoobslužné pokladny se na začátku nákupu výslovně „zahajuje nákup“. (Normálně u samoobslužné pokladny neplatím, takže to neznám.) V dosavadní verzi povídky to bylo tak, že Jana D1 k pokladně jen přistoupila a ona ji sama zaregistroval/a. Protože jsem to chtěl/a mít víc podle reality, tak jsem tuto část upravil/a.
Později jsem se k povídce vrátil/a a provedl/a jeden nebo dva průchody ručního editování a na výsledek jsem si nechal/a vygenerovat dvě literární kritiky: jednu zaměřenou na pravopis, konzistenci a vyznění; druhou zaměřenou speciálně na klišé a chyby typické pro texty generované umělou inteligencí. Zvlášť u té druhé mě překvapilo, že v mých vlastních úpravách našla víc chyb než v původním textu a že mi to dávalo smysl. Možná mám prostě tendenci psát klišé, nebo umělá inteligence svoje vlastní klišé nedokáže rozpoznat, těžko říct. (záznam 15, záznam 16)
Kritiky od umělé inteligence bývají typicky tak z 80 % přínosné a zbylých 20 % jsou nesmysly, kterými se není radno řídit. A co z toho je co, musí poznat člověk. Větší a dražší model tento poměr v současnosti nemívá lepší, jen se liší důvod těch nesmyslů — větší model je má lépe „promyšlené“.
Zanesl/a jsem tedy do textu opravy, které mi připadaly vhodné, a pak provedl/a ještě jedno vylepšení — samolepku, o které se Petr zmínil v telefonním hovoru, jsem přidal/a do části u pokladny. Jako takový malý vedlejší příběh o samolepce. A to byla finální verze k vydání. Zbývalo jen sestavit repozitář na Disrootu a napsat tento příběh.
Statistika: čas strávený tvorbou
Začátek prací: 5. září
Finální verze dokončena: 26. září
Čas strávený tvorbou: 18 hodin 8 minut (podle evidence stráveného času)
z toho:
- práce s četbotem: 8 hodin 13 minut
- ruční editování textu: 8 hodin 15 minut
- vývoj srovnání verzí povídky: 1 hodina 40 minut
(Původně mi připadalo, že jsem s četbotem strávil/a mnohem víc času. Zřejmě čas při ručním editování rychleji ubíhá...)
Závěr
S výslednou podobou povídky jsem spokojený/á. Z původní myšlenky o „robotí autenticitě“ jsem nakonec ustoupil/a, protože k nedostatkům raných modelů patřilo i časté zacyklení či příliš nesmyslné nesmysly (mně se líbí pouze takové nesmysly, ve kterých cítím nepodařené úsilí o dosažení smyslu). Takové věci by čtení povídky činily nepříjemným, a tak jsem před autenticitou raději dal/a přednost čtivosti a čtenářskému zážitku.
Toto je také první dílo, jehož tvůrčí postup jsem zdokumentoval/a.
Ohledně používání generativní umělé inteligence v tvorbě děl (ať už uměleckých či jiných) si myslím, že pro dílo není problémem jí přenechat řemeslnou (tzn. ne-uměleckou) část práce — podobně jako málokdo zpochybňuje, když spisovatel/ka píše na počítači, kde nemusí detailně vytvarovat tvar každého písmenka tak jako v ručně psaném rukopisu. Je ale problémem umělé inteligenci přenechat rozhodování a úsudek. Proto jsem pro její používání při tvorbě, ale jsem proti automatizaci tvorby a vytlačování člověka z ní. Zkoušel/a jsem rádio Slop a nenadchlo mě; takovou tvorbu neoceňuji.
V poslední době na YouTube sleduji různá videa, kde umělci/yně kritizují díla generovaná s použitím umělé inteligence a vyčítají jim různé nedostatky. Jedním z nich bývá, že taková díla prý nemají příběh. Nevím, zda jsem to správně pochopil/a, ale odhadl/a jsem, že měli na mysli, že nemá příběh svého vzniku. Já jsem nyní vydal/a svoje první literární dílo, které je významně založené na textu generovaném umělou inteligencí (u Vamesy a Vanesy je její podíl na tvorbě výrazně menší). Nechte mě tedy vyprávět, jak vzniklo, ať můžete sami posoudit, zda jde o dílo bez příběhu.
Prvotní impulzy, které mě k napsání povídky Jana D1 vedly, byly dva — praktická zkušenost s tzv. reasoningem (kdy si jazykový model zdůvodňuje svůj postup a vytváří si tím „promyšlený“ kontext pro vygenerování výsledku) a zaslechnutá kritika, že prý generovaná díla postrádají autenticitu. Napadlo mě, že lidskou autenticitu možná, ale co sci-fi povídky o inteligentních robotech? Není snad hrubě neautentické, když jednání inteligentního robota vymýšlí a popisuje člověk? Nebylo by autentičtější, kdyby o robotovi s umělou inteligencí psala umělá inteligence? A s tímto nápadem jsem se pustil/a do práce.
Začal/a jsem tvorbou postav. V povídce Jana D1 je jich pět a každá vznikla jinak:
• Jako první vznikla Jana D1; tu jsem definoval/a na základě nedostatků raných jazykových modelů, protože mi připadalo, že by mohlo být hodně zajímavé takovou postavu sledovat a poslouchat, kdyby existovala ve skutečnosti. (záznam 1)
• Následně vznikla Markéta Svobodová — u ní jsem nechal/a umělé inteligenci téměř absolutní tvůrčí volnost. Je to také jediná postava, u které vymyslela i jméno (ostatní jména jsem vymyslel/a já).
• Aura vznikla extrakcí stejnojmenné postavy z epizody „Klub mladých intelektuálů“ mého seriálu Ester Krejčí. (záznam 2)
• Petr vznikl interaktivně na základě mého zájmu mít ve skupině „klasického“ intelektuála/ku, který by viděl situaci s intelektuálním nadhledem. (záznam 4)
• A Filip vznikl s úmyslem vložit do povídky postavu s charakterem připomínajícím medvídka Pú, aby vznikl kontrast Púova přátelského prostoduchého přístupu s Petrovým intelektuálním. Filip měl v podstatě vytářet kontrast k Petrovi, i když se to nakonec projevilo jen velmi okrajově. (Nicméně nápad ve Filipově charakteristice nahradit med jogurtem byl můj.) (záznam 3)
Pak bylo potřeba ručně vyřešit nesmysly a nekonzistence mezi charakteristikami. Petr působil na svoje povolání jako příliš bohatý, nebylo jasné, jak se seznámil s Aurou a popis Markéty Svobodové obsahoval protiřečící si informace o délce její operní kariéry. (záznam 5)
Následně jsem si nechal/a vygenerovat osnovu. (záznam 6) Odněkud z YouTube (pravděpodobně z kanálu Nerdy Novelist) vím, že to není moc dobrý nápad a že umělá inteligence píše ne moc dobré osnovy, je lepší si osnovu napsat sám/a. To se mi potvrdilo později, když jsem narazil/a na nedostatky.
Nejhorší nedostatky osnovy jsem nechal/a opravit v následující konverzaci, kde jsem zároveň nechal/a vygenerovat stylovou příručku. (záznam 7) Stylová příručka je něco, na co se snadno zapomíná. Při generování textu umělou inteligencí je ale velice důležitá. Future Fiction Academy v tomto ohledu používá stylometrii, ale ta předpokládá, že už máte vzorek konkrétního stylu, kterým chcete, aby byla povídka napsaná; to jsem já neměl/a, protože jsem záměrně nechtěl/a, aby byla povídka psaná tak, jako bych ji napsal/a já. Chtěl/a jsem, aby byla napsaná lépe a ze svého stylu jí vnutit jen ty odchylky od průměru, které jsou pro mě osobně podstatné (zejména odpor k genderu v jazyce a výslovné připisování přímých řečí postavám).
A pak už následovala první verze povídky vygenerovaná modelem DeepSeek V4 Pro. (záznam 8)
Přečetl/a jsem si ji a nebyl/a s ní úplně spokojený/á, tak jsem zkusil/a podle stejné osnovy vygenerovat povídku modelem Kimi K3. (záznam 9)
Pak se mi podařilo identifikovat problém, na který bych možná nenarazil/a, kdybych si osnovu psal/a sám/a — vygenerovaná osnova se zaměřovala výhradně na interakce mezi Markétou Svobodovou a Janou D1, zatímco zbylým třem postavám zbyl prostor tak akorát na pozdrav, aby ukázaly, že tam jsou. To bylo z hlediska toho, jak podrobně se mi je na začátku podařilo charakterizovat, naprosto nepřijatelné, tak jsem si nechal/a vygenerovat třetí verzi povídky, rozšířenou o prostor pro vedlejší postavy. (záznam 10)
Provedl/a jsem v osnově několik detailních ručních změn a nechal/a si vygenerovat další verzi původním modelem. (záznam 11)
Teprve v této fázi jsem identifikoval/a ještě další problém — Jana D1 v povídce dělala výhradně chyby. To by bylo dobré, kdyby mělo jít o komedii (a text skutečně k určitému druhu komedie nemá až tak daleko). To jsem ale nechtěl/a, a tak jsem si nechal/a vygenerovat pátou verzi, kde jsou omyly „rozředěny“ situacemi, kde Jana D1 svůj úkol zvládne správně. Díky tomu pak její omyly působí víc neočekávaně a ona pak nepůsobí jako něco, co by patřilo do šrotu. (záznam 12)
Všiml/a jsem si podivné metafory na začátku příběhu: „aby neroztrhla ticho bytu“. Napadlo mě, že takových bude možná v příběhu víc, a tak jsem si nechal/a (k jedné z verzí) vypracovat analýzu, která by je našla a navrhla k nim opravu. (záznam 13)
V této fázi jsem se trochu zasekl/a, protože jsem najednou měl/a pět paralelních verzí stejné povídky a bylo na čase dát je nějak dohromady. To je ale docela náročný úkol. Všechny je přečíst jednu po druhé se mi moc nechtělo. Napadlo mě si je vytisknout a dát vedle sebe, ale to by bylo také dost nepohodlné, protože identifikovat společné body v tolika verzích vedle sebe je prostě náročné.
Nakonec mě napadlo řešení — otevřel/a jsem prostředí, které mám na programování (VSCodium + Zoo Code) a zadal/a jsem umělé inteligenci vytvořit srovnání verzí povídky ve sloupcích vedle sebe. Nejprve jsem na to použil/a model DeepSeek V4 Flash. Výsledek vypadal na první pohled dobře, ale když jsem z něj začal/a povídku sestavovat, zjistil/a jsem, že tam některé části chybí. Přečetl/a jsem si pořádně shrnutí toho, co bylo uděláno, a opravdu — model moje zadání pochopil tak, že si z povídek vybral jen „významné věci“, přeformuloval je a dal do tabulky vedle sebe.
Následující hodinu jsem strávil/a snahou přimět model, aby udělal to, co jsem chtěl/a, ale nepodařilo se mi to. Výsledek jsem tedy smazal/a a přepnul/a na dražší a inteligentnější model GLM 5.2. Ten si poradil lépe — vytvořil si skript v Pythonu, který řádky sestavil do výsledného HTML souboru a asi na třetí pokus jsem měl/a použitelný výsledek. (srovnani.htm)
Tím generování víceméně skončilo a následovala ruční práce — měl/a jsem otevřenou tabulku s pěti verzemi povídky a vybíral/a jsem z nich jednotlivé části a skládal/a je a současně editoval/a. V tomto momentu jsem celou povídku přepsal/a slovo po slově.
Protože jsem u tohoto tvůrčího projektu zanedbal/a definici světových reálií, model si je domýšlel „za běhu“ a podle toho to dopadlo. Nejvýraznějším nedostatkem bylo, že placení u pokladny umístil doprostřed nakupování. (To ale bylo poměrně snadné napravit.) Dalším nedostatkem bylo, že příliš nechápal důvod, proč si postavy nemohly nakupovat zboží v obchodní pasáži před vstupem do hypermarketu.
Dostal/a jsem tedy „ručně psanou“ verzi, kterou jsem při nejbližší příležitosti přečel/a betačtenáři/ce. Ten jí vyčetl dva nedostatky:
1) Z povídky nebyla patrná motivace Markéty a ostatních, proč vůbec jít společně nakupovat. — To jsem vyřešil/a (ručním) rozvinutím původně trochu zbytečně působící ranní scény u klavíru.
2) Bylo by zajímavější, kdyby namísto u klasické pokladny platili u samoobslužné. To mi připadlo jako opravdu dobrý nápad, tak jsem si takovou scénu nechal/a vygenerovat. (záznam 14) To ale nedopadlo úplně dobře, snad proto, že jsem při generování nechal/a model vycházet jen z povídky a ne z charakteristik postav. Model tak ztratil ukotvení, napsal text zbytečně dlouhý, dal v něm prostor vedlejším postavám a třeba Auru charakterizoval trháním papírových ubrousků, které se ale k situaci u samoobslužné pokladny vůbec nehodilo. Přesto byl text použitelný, protože byl dlouhý a podrobný, takže jsem ho jednoduše zkrátil/a na ty části, které dávaly smysl, a s výsledkem jsem byl/a spokojený/á.
Výsledek jsem nechal/a pár dní uležet a během toho jsem byl/a na nákupu a všiml/a si, že u samoobslužné pokladny se na začátku nákupu výslovně „zahajuje nákup“. (Normálně u samoobslužné pokladny neplatím, takže to neznám.) V dosavadní verzi povídky to bylo tak, že Jana D1 k pokladně jen přistoupila a ona ji sama zaregistroval/a. Protože jsem to chtěl/a mít víc podle reality, tak jsem tuto část upravil/a.
Později jsem se k povídce vrátil/a a provedl/a jeden nebo dva průchody ručního editování a na výsledek jsem si nechal/a vygenerovat dvě literární kritiky: jednu zaměřenou na pravopis, konzistenci a vyznění; druhou zaměřenou speciálně na klišé a chyby typické pro texty generované umělou inteligencí. Zvlášť u té druhé mě překvapilo, že v mých vlastních úpravách našla víc chyb než v původním textu a že mi to dávalo smysl. Možná mám prostě tendenci psát klišé, nebo umělá inteligence svoje vlastní klišé nedokáže rozpoznat, těžko říct. (záznam 15, záznam 16)
Kritiky od umělé inteligence bývají typicky tak z 80 % přínosné a zbylých 20 % jsou nesmysly, kterými se není radno řídit. A co z toho je co, musí poznat člověk. Větší a dražší model tento poměr v současnosti nemívá lepší, jen se liší důvod těch nesmyslů — větší model je má lépe „promyšlené“.
Zanesl/a jsem tedy do textu opravy, které mi připadaly vhodné, a pak provedl/a ještě jedno vylepšení — samolepku, o které se Petr zmínil v telefonním hovoru, jsem přidal/a do části u pokladny. Jako takový malý vedlejší příběh o samolepce. A to byla finální verze k vydání. Zbývalo jen sestavit repozitář na Disrootu a napsat tento příběh.
Statistika: čas strávený tvorbou
Začátek prací: 5. září
Finální verze dokončena: 26. září
Čas strávený tvorbou: 18 hodin 8 minut (podle evidence stráveného času)
z toho:
- práce s četbotem: 8 hodin 13 minut
- ruční editování textu: 8 hodin 15 minut
- vývoj srovnání verzí povídky: 1 hodina 40 minut
(Původně mi připadalo, že jsem s četbotem strávil/a mnohem víc času. Zřejmě čas při ručním editování rychleji ubíhá...)
Závěr
S výslednou podobou povídky jsem spokojený/á. Z původní myšlenky o „robotí autenticitě“ jsem nakonec ustoupil/a, protože k nedostatkům raných modelů patřilo i časté zacyklení či příliš nesmyslné nesmysly (mně se líbí pouze takové nesmysly, ve kterých cítím nepodařené úsilí o dosažení smyslu). Takové věci by čtení povídky činily nepříjemným, a tak jsem před autenticitou raději dal/a přednost čtivosti a čtenářskému zážitku.
Toto je také první dílo, jehož tvůrčí postup jsem zdokumentoval/a.
Ohledně používání generativní umělé inteligence v tvorbě děl (ať už uměleckých či jiných) si myslím, že pro dílo není problémem jí přenechat řemeslnou (tzn. ne-uměleckou) část práce — podobně jako málokdo zpochybňuje, když spisovatel/ka píše na počítači, kde nemusí detailně vytvarovat tvar každého písmenka tak jako v ručně psaném rukopisu. Je ale problémem umělé inteligenci přenechat rozhodování a úsudek. Proto jsem pro její používání při tvorbě, ale jsem proti automatizaci tvorby a vytlačování člověka z ní. Zkoušel/a jsem rádio Slop a nenadchlo mě; takovou tvorbu neoceňuji.
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.