Zastavený čas

Den započal, nikde žádná zpovědnice.
A nikdo kdo by rozhřešení dal.
Tak zase láká svůdnost dění.
Jen potulný, na cestu se ptal.

V kapse žádné jmění,

jen pár drobásků,

co sám sobě do kapsy jsi dal.

Snad za to zmrzka do kornoutu,
nebo až k obědu piva džbán.
Z nebes zas plane slunce,
už není žádný elegán.

 

Ráno dávno odhopsalo,
jak zajíc, co marně rosu pohledal,

byl to jen záblesk
drobné slídy, smutně zas kamsi odhopskal.

Však tělo tvé v tom běžném kvapu,

sotva kdy v džbánku svlažit ret,

oděna v prostém vzdušném šatu.
Nepůjde však o balet.

Dílo se daří ruce sklízí.
Tohle je možná každý den.
Rafička velká zase za dvanáctkou mizí,
sotva jsi zvykla na týden.

Nežeň tak sveho koně,
to stvořeni tvého života,
vždyť už co století je,
co zrušena byla robota.

To tenkrát bylo v učebnici,
že černý muž pod otrokářem žil.
Připadám si, jak kdybych se,

za zpět v tom čase probudil.

Tak zvolni krok z toho běhu
z výplaty neušetříš na statek.
Však ani v lehu, kolem vypráví se,

hodně lživých pohádek.

Koukáš zas mlčky na ciferník?

Bude i čas oběda.
Zavři dveře za myšlenkami,
než někdo sken ti udělá