 05.05.2026 0 4(0) 0 |
Kronika Madhyavanu
Původ manželů je obestřen tajemstvím. Stařenka Julie často lidem povídala, že Jane a Mathias bydleli ve vesnici asi tak od počátku věků. Protože už prý její maminka a babička vyprávěly o líbezném hlase, který se nesl údolím a řekou, až k horám na obzoru. Nikdo nerozuměl slovům písní, které Jane zpívala, ale jisté bylo, že k lásce a milování vedly. Neboť zvyšovaly porodnost v Madhyavanu, jak potvrdil učitel Josef svými zápisy.
„Možná nebyli z tohoto světa, neboť vrásky se jim vyhýbaly,“ gestikulovala stařenka Julie doširoka, když o časech minulých vyprávěla.
Kapitola třetí
Arin odnesl mléko do komory a Meira se šla podívat za Kiranem. Ležel stále v posteli a jeho stav se nezměnil. Namočila šátek do vody a jemně mu navlhčila rty. Přisedla si k němu, položila hlavu na bratrovu hruď a poslouchala pomalý tlukot srdce. „Kde se touláš, bratříčku,“ chytla ho za ruku. Kiranovi oči se pod zavřenými víčky nakrátko rozkmitaly.
„Meiro!“ volal zvenku Arin.
„Vrať se k nám,“ pohladila ho na rozloučenou a vyběhla před srub. Arin ukazoval směrem k lesu. „Měla jsi pravdu.“
Rukou zastínila slunce. Po chvíli pátrání v šedozelené stěně hustého porostu objevila siluetu jezdce na tmavém koni. Uhýbal větvím, přidržoval si klobouk a mířil přímo k nim.
„Nebude to náhoda,“ promnul si zátylek.
„Myslíš?“
Chvíli protáčel palici v ruce a pak ji opřel o stěnu srubu. „Hraje to na nás.“
„Proč?“
„Nevím. Pocit.“
Tázavě se na něj podívala, ale bratr svoje podezření dále nerozebíral.
Neznámý jezdec se mezi tím vyprostil z lesního zajetí a pomalu projížděl mezi políčky. Smetl ze sebe poslední zbytky jehličí a zkoumavě si prohlížel úrodu. Očima nakonec zabloudil až k nim. Zpozorněl, dotkl se límce klobouku na pozdrav, pobídl koně a rychle přicválal blíž. Zastavil na kraji udusaného plácku. Kůň na rozdíl od jezdce vypadal neklidně. Přešlapoval, točil se dokola a nespokojeně frkal. „Má žízeň,“ omlouval ho jezdec.
Arin mlčky ukázal ke studni. Cizinec v koženém oblečení seskočil, převedl koně a přivázal ho k rumpálu. Sundal si rukavice, zasunul je za opasek a dotkl se vody v napajedle.
„Jestli dovolíte,“ obrátil se k sourozencům. „Rád bych mu dal čerstvou.“
„Posluž si,“ promluvil konečně Arin.
„Děkuji,“ pousmál se muž. Lehce zvedl kamenné koryto a vylil z něj vodu.
„Heh,“ vydechl překvapeně Arin. Nahmatal palici u zdi a skryl si ji za zády. Meira odběhla do srubu.
Cizinec spustil vědro do studny, naplnil koryto čerstvou vodou a sklonil se k němu společně s koněm. Opláchnutou tvář a mokré ruce si pak osušil kusem látky z brašny na sedle. Narovnal si blůzu, letmým pohledem přelétl boty a vykročil ke srubu. Zastavil se na půl cesty. Arin se napřímil a sestra mezitím vrátila. V ruce držela luk se založeným šípem.
„Jaké to nečekané překvapení,“ rozmáchl se muž kolem sebe. Ruku zastavil u Meiry a nechal ji viset ve vzduchu.
„Nápodobně,“ procedil Arin mezi zuby.
„Trochu v divočině…,“ pohlédl muž do míst, odkud přijel. „Zelenina dostala zabrat. Prasata? Medvědi?“
„Tak nějak,“ pokrčil Arin rameny.
„Jak se jmenuje?“ vstoupila Meira do rozhovoru a kývla směrem ke studni. Muž se krátce otočil ke koni.
„Balzak. Paní…?“ Mlčky ho sledovala. „Ah. Dragan mé jméno,“ uklonil se.
Nadechla se k odpovědi, ale Arin svoji sestru zastavil. Vytáhl palici a rozváženě sešel dolů z terasy. „Vodu jsi dostal, pokračuj v cestě.“
Dragan ustoupil půl kroku a dal ruce před sebe. „Ouha, manžel je trochu divoký,“ mrkl na Meiru.
„Trochu?“ usmála se.
„Chlap jako hora…,“ naklonil se blíž k Arinovi. „Ale rozumím. Opatrnosti třeba,“ narovnal se zpět a protáhl v zádech. Úlevně vydechl. „Dost jídla pro dva lidi tady máte,“ vrátil se k úrodě. „I pro tři by toho bylo hodně,“ upřel oči na Arina. Ten sevřel čelisti, ale ovládl se.
„Zabal tady pánovi mrkev a brambory na cestu. Rádi se podělíme,“ vyzval sestru.
„To není třeba,“ mávl návštěvník rukou. „Tak jsem to nemyslel. Rád zaplatím.“ Vytáhl minci, převracel ji v dlani a pak cvrnknul směrem k Arinovi. Ten ji nechal dopadnout do hlíny před sebou a nohou odsunul bokem.
„Asi málo,“ pokrčil Dragan rameny. „Vy si tady neříkáte jmény?“ ukazoval střídavě na oba sourozence.
„Stačí!“ zahrozil Arin a přistoupil k němu blíž. „Něco mi říká, že dobře víš, kde jsi.“
Dragan sklonil hlavu, aby zakryl cuknutí koutků. Po zemi přeběhl stín. Meira zvedla hlavu, ale nebe bylo čisté. Sevřela rukojeť luku, až jí zbělely klouby.
„Arine?“ pronesl Dragan klidně.
Meira okamžitě natáhla tětivu a namířila na něj. Rysy ve tváři jí ztvrdly. „Kdo jsi?“ vyhrkla.
„Meiro?“ zvedl hlavu.
„No vida“, uchechtl se Arin a sevřel palici do obou rukou. „Moje sestra,“ pokračoval, „si pamatuje slova písně z dětství. Já si pamatuju lidi oblečené jako ty.“
Dragan sundal klobouk a odkryl tvář s hlubokou vráskou nad kořenem nosu, oči propadlé v lícních kostech a bledé rty. Jeho kůň se zvedl na zadní a trhl vodítkem. V rumpálu zapraskalo.
„Kiran se už probral?“ pohlédl ke srubu.
Zadrnčela tětiva a Meiřin šíp se mu zapíchl vedle boty.
Arin se naklonil. „Ber to jako poslední varování.“
„Myslím, že netrefila,“ opáčil Dragan.
Druhý Meiřin šíp proletěl kolem. Zaklela a rychle sáhla pro další.
„Stačí!“ okřikl ji Arin. Dýchala přerývaně a oči jí létaly ze strany na stranu. „Vypadni,“ obrátil se na Dragana, ale ten mu nevěnoval pozornost. Sledoval Meiru, která klesla na kolena, svírala si břicho a chrčela.
„Co to děláš?!“ popadl ho. Dragan se nebránil a nechal sebou smýkat. Arin ho po chvíli pustil a odpotácel se dozadu. Nechápavě se díval na ruce, ohmatával je, vytřepával, ale nakonec mu bezvládně padly k tělu. Vydal se za Meirou. Zatínal zuby, svraštil čelo vypětím, ale kolena se mu podlamovala a slábnoucí nohy táhly k zemi. Odevzdaně se posadil a vztekle nadával.
Dragan k němu přiklekl, vzal ho za bradu a zvedl mu hlavu. „Strach a vztek ti vzali sílu,“ řekl zblízka. Narazil si klobouk na hlavu a vykročil k Meiře.
Nevzdávala se. Ležela na podlaze terasy, nepřirozeně zkroucená, hlasitě oddychovala a očima sledovala Dragana. Ruku pomalu sunula po dřevěné podlaze, dotkla se kalhot a potom kapsy. Nedařilo se jí dostat dovnitř. Dragan už stál před ní.
Trhla sebou. Nohy se jí zavlnily a kapsa uvolnila. Sáhla dovnitř a drobnými pohyby prstů hrnula vnitřek k sobě. Nahmatala dřevěnou sponku, sevřela ji a vytáhla ven. Bílé světlo se rozlilo kolem. Dragan vyděšeně uskočil a vycouval z dosahu záře.
Meira se škodolibě rozesmála a hned na to dávivě rozkašlala. Sípavé nadechnutí doprovázel chrčivý výdech. Rukama, roztřesenýma jak vrbové proutky, se zapřela o zem. Klekla si. Hrudník se jí prudce zvedal a ramena chvěla. Postavila se, zapotácela, spadla dozadu a narazila do zdi. Vyjekla. Chvíli hledala ztracenou rovnováhu, pak zaklonila hlavu a dlouze vydechla. Přejela si vlasy, vetkala do nich sponku, sebrala luk a namířila na Dragana. Špička šípu se nejistě komíhala, ale Dragan ustoupil o další krok.
„Arine, jak ti je?“ vysoukala ze sebe.
„Dobrý Meiro.“ Sebral se na nohy a protahoval ruce. Rozhýbal krk a uchopil zbraň.
„Kdo je ten muž?“ kývla Draganovým směrem.
„Chodili ke Klusovi.“
„Ach tak… Zabili ho?“
„Možná?“ pokrčil rameny.
Dragan se ironicky uchechtl a zakroutil hlavou.
„I naše rodiče?“ Meiřin hlas zhrubl a ruka na tětivě zachvěla. Sešla z terasy a postavila se vedle bratra. Bělmo se jí rozlévalo do očí a pomalu pohlcovalo modré panenky.
„Meiro...“ díval se jí do vlasů. Nevnímala ho.
„Bojíš se?“ pohodila posměšně hlavou k Draganovi.
„Po pravdě,“ začal pomalu. „Ta věc mě může zabít. Ale pokud zabije mě, smete i vás.“
„Lžeš!“
Ušklíbl se a nakrčil čelo. Kolem očí mu vyskočily nové vrásky, staré se prohloubily a tváře propadly dovnitř. „Netušíš. Vůbec nic netušíš,“ procedil skrze sevřené rty. „Chvíli tě to živí a pak sežere za živa.“
Poskočila dopředu. Napjaté tisové dřevo zasténalo hlubokým ohybem.
„Arine! Zastav ji!“ ustupoval Dragan.
Prudce se otočila. „Ani se nehni!“ Namířila na bratra a odstoupila o dva kroky. Barva její kůže se měnila v popelavě šedou.
Vydala se k Draganovi. Arin opatrně kráčel kousek za ní.
Světlo sponky dosáhlo na koně. Začal divoce skákat a celou svojí vahou se snažil utrhnout z vodítka. Kopyty rozrýval ztvrdlou zem, ocasem mlátil ze strany na stranu a divoce ržál. Dřevěný kůl rumpálu praskl a vědro plesklo do vody na dně studny.
„Ne!!“ natáhl Dragan ruku.
Balzak se zvedl na zadní a skočil do místa, kde stála Meira. Uhnula a zblízka mu prostřelila krk. Klesl na kolena. Znovu se postavil a zmateně přešlapoval. Zhluboka odfukoval z nozder, očima hledal svého pána, aby nakonec padl mrtvý na bok. Hrudní koš slehl posledním výdechem a po skráni mu stékala slza.
Meira na okamžik ztuhla. Arin se rozběhl a chytil ji zezadu pod krkem. Snažil se nahmatat sponku, ale sestra sebou házela, ječela, dupala mu po nohou, lokty mlátila do žeber a zarývala nehty do ruky. Sevřel ji pevněji. Zajíkala se, lapala po dechu a postupně ochabovala. Hlava jí padla na bok a dech zklidnil spánkem. Položil sestru na zem, vyndal sponku a převracel ji v prstech. Váhal, ale nakonec ji zahodil. Světlo pohaslo.
Dragan se opatrně přiblížil a sklonil k mrtvému koni. Hleděl na chladnoucí tělo, pak vytrhl Meiřin šíp, rozlomil ho a položil vedle. „Sbohem, příteli,“ pohladil zvíře po hlavě.
„Braň se!“ vyrušilo jej Arinovo zvolání. Stál zapřený do zadní nohy a pohupoval napřaženou palicí. Svaly na rukou měl napjaté a oči sevřené do úzkých štěrbin. „Jsem klidný, věř mi,“ procedil mezi zuby.
Dragan odložil klobouk a povolil si horní knoflíky u blůzy. Ustoupil o pár kroků. Povytáhl si rukávy a lehce se přikrčil. Svět kolem nich ztichl.
Arin vztekl zařval, skočil dopředu a s mohutným nápřahem udeřil. Dragan rukou zastavil letící palici a druhou ji přerazil. Zlomeným kusem ho šlehl přes tvář. Arin zatančil na nohách, ale neupadl. Vyplivl krvavé sliny.
„Kdo sakra jsi?“ ohmatával si roztržený ret.
Dragan si promnul namoženou dlaň. „Probereme to.“
Původ manželů je obestřen tajemstvím. Stařenka Julie často lidem povídala, že Jane a Mathias bydleli ve vesnici asi tak od počátku věků. Protože už prý její maminka a babička vyprávěly o líbezném hlase, který se nesl údolím a řekou, až k horám na obzoru. Nikdo nerozuměl slovům písní, které Jane zpívala, ale jisté bylo, že k lásce a milování vedly. Neboť zvyšovaly porodnost v Madhyavanu, jak potvrdil učitel Josef svými zápisy.
„Možná nebyli z tohoto světa, neboť vrásky se jim vyhýbaly,“ gestikulovala stařenka Julie doširoka, když o časech minulých vyprávěla.
Kapitola třetí
Arin odnesl mléko do komory a Meira se šla podívat za Kiranem. Ležel stále v posteli a jeho stav se nezměnil. Namočila šátek do vody a jemně mu navlhčila rty. Přisedla si k němu, položila hlavu na bratrovu hruď a poslouchala pomalý tlukot srdce. „Kde se touláš, bratříčku,“ chytla ho za ruku. Kiranovi oči se pod zavřenými víčky nakrátko rozkmitaly.
„Meiro!“ volal zvenku Arin.
„Vrať se k nám,“ pohladila ho na rozloučenou a vyběhla před srub. Arin ukazoval směrem k lesu. „Měla jsi pravdu.“
Rukou zastínila slunce. Po chvíli pátrání v šedozelené stěně hustého porostu objevila siluetu jezdce na tmavém koni. Uhýbal větvím, přidržoval si klobouk a mířil přímo k nim.
„Nebude to náhoda,“ promnul si zátylek.
„Myslíš?“
Chvíli protáčel palici v ruce a pak ji opřel o stěnu srubu. „Hraje to na nás.“
„Proč?“
„Nevím. Pocit.“
Tázavě se na něj podívala, ale bratr svoje podezření dále nerozebíral.
Neznámý jezdec se mezi tím vyprostil z lesního zajetí a pomalu projížděl mezi políčky. Smetl ze sebe poslední zbytky jehličí a zkoumavě si prohlížel úrodu. Očima nakonec zabloudil až k nim. Zpozorněl, dotkl se límce klobouku na pozdrav, pobídl koně a rychle přicválal blíž. Zastavil na kraji udusaného plácku. Kůň na rozdíl od jezdce vypadal neklidně. Přešlapoval, točil se dokola a nespokojeně frkal. „Má žízeň,“ omlouval ho jezdec.
Arin mlčky ukázal ke studni. Cizinec v koženém oblečení seskočil, převedl koně a přivázal ho k rumpálu. Sundal si rukavice, zasunul je za opasek a dotkl se vody v napajedle.
„Jestli dovolíte,“ obrátil se k sourozencům. „Rád bych mu dal čerstvou.“
„Posluž si,“ promluvil konečně Arin.
„Děkuji,“ pousmál se muž. Lehce zvedl kamenné koryto a vylil z něj vodu.
„Heh,“ vydechl překvapeně Arin. Nahmatal palici u zdi a skryl si ji za zády. Meira odběhla do srubu.
Cizinec spustil vědro do studny, naplnil koryto čerstvou vodou a sklonil se k němu společně s koněm. Opláchnutou tvář a mokré ruce si pak osušil kusem látky z brašny na sedle. Narovnal si blůzu, letmým pohledem přelétl boty a vykročil ke srubu. Zastavil se na půl cesty. Arin se napřímil a sestra mezitím vrátila. V ruce držela luk se založeným šípem.
„Jaké to nečekané překvapení,“ rozmáchl se muž kolem sebe. Ruku zastavil u Meiry a nechal ji viset ve vzduchu.
„Nápodobně,“ procedil Arin mezi zuby.
„Trochu v divočině…,“ pohlédl muž do míst, odkud přijel. „Zelenina dostala zabrat. Prasata? Medvědi?“
„Tak nějak,“ pokrčil Arin rameny.
„Jak se jmenuje?“ vstoupila Meira do rozhovoru a kývla směrem ke studni. Muž se krátce otočil ke koni.
„Balzak. Paní…?“ Mlčky ho sledovala. „Ah. Dragan mé jméno,“ uklonil se.
Nadechla se k odpovědi, ale Arin svoji sestru zastavil. Vytáhl palici a rozváženě sešel dolů z terasy. „Vodu jsi dostal, pokračuj v cestě.“
Dragan ustoupil půl kroku a dal ruce před sebe. „Ouha, manžel je trochu divoký,“ mrkl na Meiru.
„Trochu?“ usmála se.
„Chlap jako hora…,“ naklonil se blíž k Arinovi. „Ale rozumím. Opatrnosti třeba,“ narovnal se zpět a protáhl v zádech. Úlevně vydechl. „Dost jídla pro dva lidi tady máte,“ vrátil se k úrodě. „I pro tři by toho bylo hodně,“ upřel oči na Arina. Ten sevřel čelisti, ale ovládl se.
„Zabal tady pánovi mrkev a brambory na cestu. Rádi se podělíme,“ vyzval sestru.
„To není třeba,“ mávl návštěvník rukou. „Tak jsem to nemyslel. Rád zaplatím.“ Vytáhl minci, převracel ji v dlani a pak cvrnknul směrem k Arinovi. Ten ji nechal dopadnout do hlíny před sebou a nohou odsunul bokem.
„Asi málo,“ pokrčil Dragan rameny. „Vy si tady neříkáte jmény?“ ukazoval střídavě na oba sourozence.
„Stačí!“ zahrozil Arin a přistoupil k němu blíž. „Něco mi říká, že dobře víš, kde jsi.“
Dragan sklonil hlavu, aby zakryl cuknutí koutků. Po zemi přeběhl stín. Meira zvedla hlavu, ale nebe bylo čisté. Sevřela rukojeť luku, až jí zbělely klouby.
„Arine?“ pronesl Dragan klidně.
Meira okamžitě natáhla tětivu a namířila na něj. Rysy ve tváři jí ztvrdly. „Kdo jsi?“ vyhrkla.
„Meiro?“ zvedl hlavu.
„No vida“, uchechtl se Arin a sevřel palici do obou rukou. „Moje sestra,“ pokračoval, „si pamatuje slova písně z dětství. Já si pamatuju lidi oblečené jako ty.“
Dragan sundal klobouk a odkryl tvář s hlubokou vráskou nad kořenem nosu, oči propadlé v lícních kostech a bledé rty. Jeho kůň se zvedl na zadní a trhl vodítkem. V rumpálu zapraskalo.
„Kiran se už probral?“ pohlédl ke srubu.
Zadrnčela tětiva a Meiřin šíp se mu zapíchl vedle boty.
Arin se naklonil. „Ber to jako poslední varování.“
„Myslím, že netrefila,“ opáčil Dragan.
Druhý Meiřin šíp proletěl kolem. Zaklela a rychle sáhla pro další.
„Stačí!“ okřikl ji Arin. Dýchala přerývaně a oči jí létaly ze strany na stranu. „Vypadni,“ obrátil se na Dragana, ale ten mu nevěnoval pozornost. Sledoval Meiru, která klesla na kolena, svírala si břicho a chrčela.
„Co to děláš?!“ popadl ho. Dragan se nebránil a nechal sebou smýkat. Arin ho po chvíli pustil a odpotácel se dozadu. Nechápavě se díval na ruce, ohmatával je, vytřepával, ale nakonec mu bezvládně padly k tělu. Vydal se za Meirou. Zatínal zuby, svraštil čelo vypětím, ale kolena se mu podlamovala a slábnoucí nohy táhly k zemi. Odevzdaně se posadil a vztekle nadával.
Dragan k němu přiklekl, vzal ho za bradu a zvedl mu hlavu. „Strach a vztek ti vzali sílu,“ řekl zblízka. Narazil si klobouk na hlavu a vykročil k Meiře.
Nevzdávala se. Ležela na podlaze terasy, nepřirozeně zkroucená, hlasitě oddychovala a očima sledovala Dragana. Ruku pomalu sunula po dřevěné podlaze, dotkla se kalhot a potom kapsy. Nedařilo se jí dostat dovnitř. Dragan už stál před ní.
Trhla sebou. Nohy se jí zavlnily a kapsa uvolnila. Sáhla dovnitř a drobnými pohyby prstů hrnula vnitřek k sobě. Nahmatala dřevěnou sponku, sevřela ji a vytáhla ven. Bílé světlo se rozlilo kolem. Dragan vyděšeně uskočil a vycouval z dosahu záře.
Meira se škodolibě rozesmála a hned na to dávivě rozkašlala. Sípavé nadechnutí doprovázel chrčivý výdech. Rukama, roztřesenýma jak vrbové proutky, se zapřela o zem. Klekla si. Hrudník se jí prudce zvedal a ramena chvěla. Postavila se, zapotácela, spadla dozadu a narazila do zdi. Vyjekla. Chvíli hledala ztracenou rovnováhu, pak zaklonila hlavu a dlouze vydechla. Přejela si vlasy, vetkala do nich sponku, sebrala luk a namířila na Dragana. Špička šípu se nejistě komíhala, ale Dragan ustoupil o další krok.
„Arine, jak ti je?“ vysoukala ze sebe.
„Dobrý Meiro.“ Sebral se na nohy a protahoval ruce. Rozhýbal krk a uchopil zbraň.
„Kdo je ten muž?“ kývla Draganovým směrem.
„Chodili ke Klusovi.“
„Ach tak… Zabili ho?“
„Možná?“ pokrčil rameny.
Dragan se ironicky uchechtl a zakroutil hlavou.
„I naše rodiče?“ Meiřin hlas zhrubl a ruka na tětivě zachvěla. Sešla z terasy a postavila se vedle bratra. Bělmo se jí rozlévalo do očí a pomalu pohlcovalo modré panenky.
„Meiro...“ díval se jí do vlasů. Nevnímala ho.
„Bojíš se?“ pohodila posměšně hlavou k Draganovi.
„Po pravdě,“ začal pomalu. „Ta věc mě může zabít. Ale pokud zabije mě, smete i vás.“
„Lžeš!“
Ušklíbl se a nakrčil čelo. Kolem očí mu vyskočily nové vrásky, staré se prohloubily a tváře propadly dovnitř. „Netušíš. Vůbec nic netušíš,“ procedil skrze sevřené rty. „Chvíli tě to živí a pak sežere za živa.“
Poskočila dopředu. Napjaté tisové dřevo zasténalo hlubokým ohybem.
„Arine! Zastav ji!“ ustupoval Dragan.
Prudce se otočila. „Ani se nehni!“ Namířila na bratra a odstoupila o dva kroky. Barva její kůže se měnila v popelavě šedou.
Vydala se k Draganovi. Arin opatrně kráčel kousek za ní.
Světlo sponky dosáhlo na koně. Začal divoce skákat a celou svojí vahou se snažil utrhnout z vodítka. Kopyty rozrýval ztvrdlou zem, ocasem mlátil ze strany na stranu a divoce ržál. Dřevěný kůl rumpálu praskl a vědro plesklo do vody na dně studny.
„Ne!!“ natáhl Dragan ruku.
Balzak se zvedl na zadní a skočil do místa, kde stála Meira. Uhnula a zblízka mu prostřelila krk. Klesl na kolena. Znovu se postavil a zmateně přešlapoval. Zhluboka odfukoval z nozder, očima hledal svého pána, aby nakonec padl mrtvý na bok. Hrudní koš slehl posledním výdechem a po skráni mu stékala slza.
Meira na okamžik ztuhla. Arin se rozběhl a chytil ji zezadu pod krkem. Snažil se nahmatat sponku, ale sestra sebou házela, ječela, dupala mu po nohou, lokty mlátila do žeber a zarývala nehty do ruky. Sevřel ji pevněji. Zajíkala se, lapala po dechu a postupně ochabovala. Hlava jí padla na bok a dech zklidnil spánkem. Položil sestru na zem, vyndal sponku a převracel ji v prstech. Váhal, ale nakonec ji zahodil. Světlo pohaslo.
Dragan se opatrně přiblížil a sklonil k mrtvému koni. Hleděl na chladnoucí tělo, pak vytrhl Meiřin šíp, rozlomil ho a položil vedle. „Sbohem, příteli,“ pohladil zvíře po hlavě.
„Braň se!“ vyrušilo jej Arinovo zvolání. Stál zapřený do zadní nohy a pohupoval napřaženou palicí. Svaly na rukou měl napjaté a oči sevřené do úzkých štěrbin. „Jsem klidný, věř mi,“ procedil mezi zuby.
Dragan odložil klobouk a povolil si horní knoflíky u blůzy. Ustoupil o pár kroků. Povytáhl si rukávy a lehce se přikrčil. Svět kolem nich ztichl.
Arin vztekl zařval, skočil dopředu a s mohutným nápřahem udeřil. Dragan rukou zastavil letící palici a druhou ji přerazil. Zlomeným kusem ho šlehl přes tvář. Arin zatančil na nohách, ale neupadl. Vyplivl krvavé sliny.
„Kdo sakra jsi?“ ohmatával si roztržený ret.
Dragan si promnul namoženou dlaň. „Probereme to.“
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Septa Marga - III. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Předchozí dílo autora : Septa Marga - II.
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 1» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
VITANA [4]» řekli o sobě
casa.de.locos řekl o Yana :dívá se zhluboka a do hloubky
